Bolí to? To je dobře. Tak ještě deset. Cvičitelky ve fitness studiích často překvapují nemilosrdností, dobře skrytou pod růžovým trikotem. Jenže mají pravdu, svět je slzavé údolí a v tělocvičně se má trpět. Ta těla, která se teď kroutí v rytmu populární hudby, už stejně zakrátko pozřou červi. Vydržte, už brzy bude konec, volávají často slečny cvičitelky. Jsou to totiž přestrojené docentky habilitované z nihilistické filozofie. A když skončí se cvíčem, debatují o Nietzschem.
Alberto „Beto“ Perez má však jinou filozofii. Je to, soudě aspoň podle obrázků, nekomplikovaný zdravý Latinoameričan se stabilní hladinou testosteronu i endorfinů. A rozhodl se, že utrpení už bylo dost. A že, jak říkává, „změní tělocvik v party“. Tak vznikla zumba.
Údajně se to stalo tak, že si zapomněl to správné CD na mučednický aerobik a místo toho musel improvizovat. Pustil tedy cvičenkám svoji oblíbenou salsu, merengue a další jihoamerické rytmy. Cvičenky byly náhle rozpustilé, skákaly a dováděly a zapomněly počítat kroky a trpět. A volaly třeba „zumba není trest“, jak jednu frekventantku citovala CNN.
Od té doby o psaly o zumbě už všechny světové noviny, rozšířila se z Kolumbie na Floridu, pak po celých Spojených státech, do Evropy a pak od Klatov až po Lanžhot. Je to aerobní cvičení, při němž se do rytmu latinskoamerických písní tančí, spaluje tuk a procvičují svaly…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
