Přesně tak se jmenuje poslední snímek režiséra Jeana-Luca Godarda, jenž zrovna dorazil do českých kin. Distributor ho prezentuje jako „opus o nenaplněných ideálech západní společnosti plný kritické sebereflexe, nečekaných spojení, umělecké kreativity a vtipu“. Stejně vyzněly i reakce části francouzské filmové kritiky, když byl Socialismus představen na letošním festivalu v Cannes. Údajně je „vysoce uměleckým a intelektuálním dílem, které není jednoduché pochopit ani hodnotit“.
Jistě, mozaika nesourodých a často zvukově i obrazově úmyslně deformovaných záběrů, prošpikovaná monology bývalého nacisty, africké intelektuálky, francouzského filozofa, moskevského aparátníka, rockové zpěvačky, majitele autogaráže či jeho pubertální dcery, není lehce stravitelná.
Navíc probíhá v několika jazycích, do toho v dlouhých záběrech mňoukají koťata, u benzinové pumpy stoicky postává lama, probírají se dějiny od Hitlera přes Stalina až ke globalizaci, padají citáty z Derridy, Becketta, Canettiho, Conrada a jiných spisovatelů, dokumentární záběry popisují nepodařené revoluce, intriky kapitalistů, boje za nezávislost a různá povstání v okolí Středozemního moře. Korunu všemu pak nasazuje zmíněná puberťačka, která po boku lamy okázale a dlouho čte Balzakovy Ztracené iluze, aby se s rodiči pustila do hysterického dialogu na téma, co se stalo s ideály Francouzské revoluce – rovností, svobodou a bratrstvím.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
