Prodíráme se v předvečerním nákupním shonu bagdádskou čtvrtí Karada, a ačkoli máme co dělat, abychom jeden druhého slyšeli přes řev dieselových generátorů, které tu napájejí každý krámek, Iráčan Odišo, parťák i neoficiální ochranka v jednom, se rozhodl, že dneska bude turistický průvodce. „Koukej,“ ukáže před sebe, ještě než stačí polknout sousto felafelu. „Jeden z největších v Bagdádu.“ Nad střechami budov vysoko ční štíhlý bílý půlovál s křížem uprostřed. Katolický kostel. „Sem chodíš?“ „Ne, je to ode mě moc daleko, mám jeden blíž domova,“ odpovídá. Počítám, že je to už třetí křesťanský svatostánek po zhruba hodině chůze. „Bojíš se?“ ptám se, i když tuším odpověď. Odišo zakroutí hlavou. „Je jedno, jestli jsi křesťan nebo muslim. Bouchnout to může kdykoli a kdekoli, kde jsou lidi. Už dlouho se tu ale nic nestalo, sama vidíš,“ řekne s pohledem do ulice tepající běžným orientálním životem, tolik vzdálené zprávám o krvavých dnech v Bagdádu.
O pět dní později vtrhla skupinka ozbrojenců oblečených do iráckých uniforem dovnitř kostela se štíhlým bílým půloválem a čtyři hodiny drželi stovku bagdádských katolíků jako rukojmí. Drama skončilo šedesátkou mrtvých. Přestože útoky na kostely Bagdád už zažil, takhle masivní akce po měsících klidu působila nesrozumitelně. Přihlásila se k ní…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
