Vlajky už se třepotají, od Nizozemí po Argentinu, od Kamerunu po Japonsko. Rozezvučely se bubny a vyvřískly trubky. Rozvinuly se prapory a znějí bojové pokřiky. A je to tu zas: mistrovství světa ve fotbale.
Nebožtík Rinus Michels, známý též jako „generál“, trenér nizozemského mužstva, které ve finále roku 1974 těsně prohrálo s Německem, proslul výrokem: „Fotbal je válka“. Když v roce 1988 Nizozemci uspěli s odvetou a po porážce Německa se stali mistry Evropy, v ulicích Nizozemska tančilo více lidí, než když v květnu 1945 skončila skutečná válka.
Při jedné příležitosti v roce 1969 fotbalový zápas mezi Hondurasem a Salvadorem skutečně vyústil ve vojenský střet, známý jako fotbalová válka. Napětí mezi oběma zeměmi bylo už před utkáním značné. Pak ale byli napadeni fanoušci Hondurasu, ba co hůř, zhanobena honduraská národní hymna a zneuctěna modrobílá vlajka země.
Památné vítězství nad Rusy
Samozřejmě, fotbalové války jsou zřídkavé (ostatně žádný další příklad mě nenapadá), ale představa, že mezinárodní sportovní soutěžení nevyhnutelně podněcuje vřelé bratrství (což je myšlenka, kterou prosazoval baron de Coubertin, zakladatel moderních olympijských her), je romantický přelud. Násilnosti britských fotbalových chuligánů, kupříkladu, odrážejí svérázný nostalgický stesk po válce. Život v mírových dobách může být nudný a britská sláva jako by byla už dlouho zašlá.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 52 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
