V jednom z Platonových dialogů se Faidros ptá Sokrata, proč se nikdy nevydá za hradby Atén do volné krajiny. A Sokrates mu odpovídá: „Podívej, Faidře, jsem ctitelem učenosti, a stromy ani otevřená krajina mě nemohou ničemu naučit, kdežto lidé ve městě ano.“ Už před dvěma tisíci lety se tedy západní civilizace definovala v opozici vůči divokému, jako oddělená od přírody a začala se utvrzovat v tom, že lidstvo je jediným tvořivým činitelem v tomto světě.
Že tomu tak ale samozřejmě nebylo vždycky, svědčí třeba příklad Charlese Darwina, který se domníval, že i zvířata mají estetické cítění, někteří ptáci dokonce vyšší než „primitivní domorodci“. A švýcarský zoolog Adolf Portmann rovnou přiznal živým bytostem niternou aktivitu a subjektivní prožívání sebe sama, jež se podle něj projevuje skrze tělesný povrch: barvy a ornamenty. Do sporů a přemýšlení o tom, jestli je lidská kultura rozšířením přírodních procesů a zákonitostí, nebo naopak jejich popřením, však přispěli i čeští estetici a přírodovědci. Jejich myšlenkové dědictví mapuje kniha
Karla Stibrala
,
Ondřeje Dadejíka
a
Vlastimila Zusky
Česká estetika přírody ve středoevropském kontextu
. Zabývá se tématy, která se by dala shrnout do několika otázek: Vládne estetickým citem jen člověk, nebo i další živočichové? A náleží estetické hodnoty jen umění, nebo je můžeme…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
