Každý krok v jeho kariéře představoval schod, bohužel celé schodiště vedlo neúprosně níž a níž. Petr Muk zemřel před týdnem, a když si člověk rekapituluje jeho kariéru, neubrání se zamrazení. Ta cesta totiž dost nelichotivě vypovídá o tom, jak neuskutečnitelný a možná marný úkol je tvořit v českém prostředí kvalitní pop. Takový, který nehraje na nostalgickou janečkovskou strunu, ale hledá zvuk dneška.
Muk začal na pomyslném vrcholu, v normalizačním Československu byl Oceán jednou z mála kapel, kterou okouzlila novoromantická vlna a zvuk Depeche Mode nebo Camouflage. Oceánu nechybělo zhola nic, byl osobitý českými texty a jemným Mukovým hlasem, měl potřebný šmrnc a provokující image. To vše si kvartet přenesl do 90. let, na jejichž začátku si jej na britské turné přizvalo synthpopové duo Erasure. Oceán se na ostrovech představil tisícům fanoušků a o podpis nahrávací smlouvy s firmou Mute jej připravilo jen to, že vydavatelství nechtělo investovat do zahraniční kapely.
Oceán znamenal pro české „depešáky“ kult, ale rozložil se zevnitř. Napětí mezi popaři Mukem a Kučerou na jedné straně a Vozárym, který začal inklinovat k undergroundu, se nepodařilo překlenout. Muk s Kučerou se vrhli do nového projektu Shalom. Pustili se cestou větší podbízivosti a citací judaistické symboliky. Davidova hvězda se stala symbolem náctiletých holčiček, což ovšem úplně není to, kvůli čemu by židovská obec skákala radostí.
Druhá polovina 90. let…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
