Dříve šly děti po příchodu ze školy obvykle samy ven. Doba se však změnila a rodiče dnes řeší otázku, jak svým ratolestem zajistit dostatek pohybu. Dětem ale nehrozí jen obezita. Podstatné je, že přišly o možnost prozkoumávat svět bez dohledu dospělých.

V pátek večer mi volá máma, potřebuje probrat pár věcí odpovídajících jejímu již požehnanému věku. Odpovídám, že nemám čas. Zítra jedu s dcerami na závody v rychlobruslení a je kolem toho docela dusná atmosféra. „A co blbnete, musí to být?“ ptá se máma. Odpovídám, že musí, a krátce nato rozhovor končíme. Až dodatečně mě napadá, že od jízlivě položené otázky by se mohlo odvinout docela vážné zamyšlení.

Sportování mých dětí mi začalo připadat důležité, když byly posazeny do školních lavic a manželka nastoupila do zaměstnání. Při tělocviku či různých pohybových kroužcích zajišťovaných školou toho dcery moc nenaběhaly. Jejich cesta ze školy vedla v horším případě k televizoru, v lepším ke knížce, časopisu nebo počítači. Nostalgicky jsem vzpomínal na společenské normy, které ve výchově dětí platily ještě v 70. a 80. letech minulého století (a v určité formě i řadu století předtím). Děti přišly ze školy či z družiny a šly automaticky VEN. Mohlo to být na kolech, s fotbalovým míčem nebo jen tak pěšky, hledat nějakou příležitost k povyražení a objevovat tak bez doslovného návodu svět kolem.…