Probudím se a očima chvíli bloudím po pokoji. Zatřesu hlavou. Jsou tři hodiny v noci. Hlavou se mi honí vzpomínky z předešlého dne jako o překot. Zase se vidím, jak tam sedím, pozoruji svůj výraz. Nic moc. To asi na nový flek nevypadá. Snažím se o úsměv, ale jde to ztuha. A je to tady! Kde se vidíte profesně za tři, pět nebo třeba deset let? Jaké jsou vaše dobré a špatné stránky? Proč si máme vybrat právě vás? No, proč asi, proč. Můj mozek generuje tisíce nových, pitoreskních odpovědí jak z Monty Pythona. Hledám práci.
Vzbudím se před osmou. I přes zatažené žaluzie se do pokoje dere světlo. Hezký den? Zapínám laptop, koupelna a čaj. Chvilka napětí, když se přihlašuji do své schránky, copak tam dneska máme. Dvě zprávy, hm. Výpis z banky a spam. Snažím se uklidnit, od včerejší jedenácté noční je to přece dobré skóre. Taky, jak jsem psala všem známým, jestli o něčem nevědí, i to chce čas.
Je pátek a tento týden jsem odpověděla každý den na tři čtyři inzeráty. Oslovuji i organizace přímo. Stejně to dělám naplno už dva měsíce, předtím půl roku ještě při bývalé práci. Není to nic moc počet, ale píšu jen tam, kde tuším šanci. Nejedu přes kopírák. Práce musí aspoň trochu odpovídat mému profilu, jak se říká, i když mi to zní dost hrozně. Požadavek pětileté praxe beru vážně a přeskakuji, nemá cenu plýtvat časem. Takže dneska zatím žádná odpověď. Očekávám reakce na nabídky, které jsem poslala…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 50 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
