„Haló, tady sběratel umění Pietzsch. Kdo volá?“
„Tady ředitel národní galerie. Máme průšvih.“
„Co zase zmatkujete, řediteli?“
„Nemáme co dát do galerie, potřebujeme tu vaši sbírku surrealistů.“
„Už zase? Já se z vás zblázním.“
„Prosím, prosím, pane sběrateli.“
„Ach jo, řediteli, co mám s vámi dělat? Tak si sem někoho pošlete.“

Nevím přesně, jak se to domlouvá mezi sběrateli a řediteli, ale na výstavě v Nové národní galerii v Berlíně je v každém případě momentálně k vidění unikátní sbírka surrealismu přes celé patro. A neshromáždila ji tato instituce, nýbrž dva starší manželé, Ulla a Heinrich Pietzschovi, kteří ji budují celý život. V galerii je také fotografie, na níž je vidět, že kvůli výstavě vyklidili celou vilu, mimochodem dost nevzhlednou, kde teď sedí na gauči a dívají se na holé stěny. Není to jediný případ, kdy se sběratel kvůli veřejnosti vystavuje značnému nepohodlí. Erika Hoffmannová například musí každou sobotu na celé dopoledne někam vyrazit, jelikož do jejího bytu v tu dobu mají přístup návštěvníci, aby si prohlédli její sbírku umění. Prohlídka končí u paní Hoffmannové v kuchyni, kde kustodka načepuje každému sklenici vody, a kde tudíž musí být uklizeno a žádné nádobí ve dřezu.

Takových sběratelů je po Německu dost a nevím přesně, co z toho mají. Chtějí se zviditelnit, kupují si sympatie, léčí špatné svědomí? Anebo, a ta možnost také existuje, to dělají proto, že je to nějak těší.

Možná vážně ano. Jinak by si mohli za své peníze koupit lamborghini a zavřít si je do garáže, což je rozhodně jednodušší možnost. Ale oni místo toho financují umění a pak ho nabízejí veřejnosti, čímž napomáhají národním galeriím a jiným kulturním institucím. A dělají to za svoje. Mimo jiné tím vyvracejí názor, že peníze jsou zlo, naopak dokazují, že mohou mít kultivující a blahodárný vliv. Také to je sdělení, které potěší, když už se kvůli nim všichni tak namáháme. Sběratelé umění jsou prostě kladnými hrdiny našeho soužití, což člověka příliš často nenapadne, protože u nás skoro žádné nemáme. Ale snad to ještě přijde, milionáři prý dospívají pomalu.

„Proč vy jste se vlastně dal na umění, pane sběrateli?“ ptá se zase jednou ředitel národní galerie. „To máte tak, řediteli. Sbíral jsem už jachty, jaguáry i vuittonky. To byla taková milionářská dětská nemoc, každý si tím musí projít. Ono se to ale omrzí. To když si koupíte nějakou tu konceptuální tvorbu, to je, řediteli, fakt super pocit.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Karolína Vránková

redaktorka

vrankova_s.jpg
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1258

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte