Je neděle a snídáme v bývalém benediktinském klášteře v Konviktu svatých Andělů v Telči. Ráda jsem tam ráno po celou dobu a sleduji své svěřence a jejich úžasnou proměnu. V pátek přijeli zvědaví, nicméně většinou nedůvěřiví, a v neděli jsou schopni si nejen zazpívat trojhlasou latinskou kantátu či dvojhlasé lidové písně, ale jsou otevření, rozzáření a rozezpívaní. Jsem lektorka víkendových kurzů zpívání pro nezpěváky.

Poslední den kurzu jsou všichni rádi, že snídaně je až do deseti hodin. Sobota totiž bývá nejnáročnějším dnem nejen díky večeru, kdy sedíme v restauraci a já hraju písničky na přání – Nohavicu, Spirituály, Redla, Kalandru… To se prostě nechodí brzy spát!

Po snídani se scházíme v konviktské knihovně, místnosti dostatečně důstojné na tak bohulibou činnost, jakou je výuka zpěvu. Ostatně v Konviktu svatých Andělů se učili benediktini mimo jiné i zpívat, je to tam uloženo ve zdech. Pokud tam někdy budete, zkuste si jen tak rozeznít hlas na jednom tónu, nejlépe v chodbě z vinotéky do jídelny.

V neděli se jako zlatý hřeb nahrává cédéčko všech „kurzovních“ písní. Poslední den už všichni znají mou práci; většinou mám jejich plnou důvěru a respektují mé postupy. Má úžasná asistentka Kačenka, moje pravá ruka, a opora prvního hlasu, udělá takzvanou Kačenčinu údržbu – rozezpívání, procvičení bránice a jiné důležité techniky. Projedeme…