Žít ve Spojených státech, tak už by v tuto chvíli nějaký scenárista psal kostru filmového příběhu o událostech ve Vítkově. Vždyť jde o strhující příběh. Dlouho plánovaná vražda černošské (v našem případě romské) rodiny, kterou osnovali mladíci z dobrých rodin. Pak požár, při kterém je dramaticky popálena holčička a její rodina přišla o střechu nad hlavou a pocit bezpečí. Přes to všechno a přes velkou míru solidarity z různých koutů země si mnozí myslí, že si za to Romové mohli sami, že snad mohlo jít o vyřizování účtů mezi romskými klany či pomstu lichvářů. Ta nechuť přiznat vinu bílým je jako z učebnice. A přichází katarze – úspěšné pátrání policie odhaluje bílé, dosud netrestané neonacisty. Kluky od vedle.
Říkat tomu české Hořící Mississippi by zřejmě bylo nadsazené, ale přesto tato událost bude, ať už si to chceme přiznat nebo ne, součástí naší identity. Příliš dlouho jsme si nechtěli připustit, že i u nás roste a sílí neonacismus, který vycítil, že společnosti nejsou xenofobní názory až tak cizí.
Naše reportérka Kateřina Čopjaková vyrazila do rodiště extremistů, aby se pokusila popsat a nám pomohla pochopit (viz strany 22–23), jak se to mohlo v hlavách útočníků narodit. Nicméně naše cesta sebepoznání teprve začíná.
Před dvěma lety jsem měl příležitost strávit delší čas na jihu Spojených států. Tedy v místech, kde se dodnes nepodařilo zcela vyléčit následky rasové segregace, útoky, vraždy, mučení, atentáty. Stále tu dokonce jsou místa, kde se různými právními kličkami brání černochům pracovat či kupovat pozemky a domy.
Přes všechny nedostatky je ale fascinující, jak americká společnost pracuje na tom, aby nezapomněla na své selhání. Ta záplava knih, filmů, dokumentů, pomníků či připomínkových akcí až bere dech. Ale nejen to. V čase, kdy jsem tam byl, odhalila FBI další viníky bombových útoků na černochy z šedesátých let. Skeptik by řekl: Až dnes? Optimista: To je výdrž.
Cíl je jasný – nenechat nikoho na pochybách, že rasismus se tolerovat nebude. Na americkém Jihu také člověk jinak chápe tu v Evropě a v Česku zvlášť vysmívanou pozitivní diskriminaci a přehnanou politickou korektnost. Cestu nekompromisního přístupu je třeba nastoupit i u nás.
A nyní ještě k Respektu. Rád bych vás už dnes upozornil na to, že od příštího čísla v tomto časopise znovu najdete články The Economist. Ve čtenářské anketě to byl nejčastěji zmiňovaný požadavek a my mu rádi vyjdeme vstříc, protože tento týdeník je výjimečný. Vyslyšeli jsme i další nápady, se kterými se budete moci seznámit už za týden. Věříme, že vás potěší
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, příjemné čtení vám přeje
ERIK TABERY
Oprava: Nesprávně bylo v článku Velká špionážní hra uvedeno, že ruským velvyslancem v ČR je Dmitrij Rogozin, který je však stálým velvyslancem Ruska v NATO. Redakce se tímto omlouvá.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
