Návštěva volební místnosti není pouze otázkou výběru politické strany, ale také vyjádřením úcty statisícům nevinných obětí.

Když jsme v dubnu s českými spisovateli cestovali po území hornatého iráckého Kurdistánu, ukázali nám naši hostitelé hliněný domek v malé vesničce na úpatí hor nedaleko Akré, ve kterém bydlí starý péšmerge neboli „ten, který čelí smrti“. Bojovník přišel o celou svou rodinu při útoku Saddámovy armády, jeho dům byl třikrát srovnán se zemí, ale on ho pokaždé znovu dokázal postavit.

Když jsme míjeli vojenský pomník poblíž cesty, vyprávěli nám zase příběh dvou kurdských pastýřů, kteří zabloudili v horách a narazili na iráckou vojenskou hlídku. Ta je odvlekla k rozestavěné stavbě a nechala je zalít do betonu podstavce, právě toho, na němž dnes stojí pomník. Takových příběhů se odehrávaly v osmdesátých letech na území dnešního iráckého Kurdistánu v tichosti a bez lítosti tisíce.

Očekávaný výsledek
Dnešní Kurdistán je svědkem zcela odlišných událostí. Předminulou sobotu se tu v klidné atmosféře odehrávaly volby, v nichž více než dva a půl milionu iráckých Kurdů volilo 111 zástupců do regionálního parlamentu (který mimochodem nově stanovil třicetiprocentní kvótu pro zastoupení žen). Současně se poprvé v přímých volbách volil prezident. Protože ve volbách rozhoduje vlastně ještě táž generace…