Odráží ceny na finančních trzích skutečnou realitu, nebo jde jen o hračky v rukou spekulantů? Hlavní proud finanční ekonomie stále věří, že se ceny akcií dluhopisů nebo komodit nemohou příliš vzdalovat od rovnovážných úrovní – odrážejících jejich výnos. Jak ale potom vysvětlí zkušenost posledních 15 let? Ta spíše než poklidné kolísání kolem fundamentů připomíná řádění dítěte s bublifukem. Postupně se nafoukla a splaskla bublina technologická, realitní a nakonec i komoditní. Omílá se přitom stále stejný refrén – stabilní období růstu cen střídá nečekaně prudký pád (technologické tituly, ropa i americké banky měsíc po dosažení vrcholu ztratily přes 30 %).
Na výsluní se tak zpátky dostávají ekonomové, kteří staví své učení nikoli na předpokladu rovnováhy, ale na vnitřní nerovnováze finančních trhů. Dynamika okolního světa totiž v praxi odvádí pozornost investorů od rovnovážných hodnot k atraktivním příběhům – nástupu nových technologií, nedostatku surovin a energií nebo představě, že vlastní bydlení si bude moci dovolit každý. Tyto příběhy s sebou nesou investiční příležitosti, na kterých se dá vydělat. Problémem je, že nikdo neví kolik.
Počáteční růst cen (například nemovitostí) dodává rodícímu se příběhu důvěryhodnost a přitahuje nové peníze spojené s novými úvěry. Rozjíždí se spirála, kterou velice dobře popisuje znovu oprašovaný postkeynesiánec Hyman Minsky. Zpočátku jsou investice tak výhodné, že příjmy z nich (nájem) stačí na pokrytí splátek úroků i jistiny dluhu (celé hypotéky), v pozdější fázi stačí pouze na úroky a nakonec ani to ne. Ti, kdo nastupují do rozjetého vlaku později, tak pouze spekulují na další růst cen. Trable začnou ve chvíli, kdy příběhu dojde dech a růst cen se zastaví. Spekulující část trhu nese ztráty a musí prodávat (Minského moment). Bublina splaskává a zůstávají po ní jen vysoké dluhy.
Minského hypotéza nestability tak na první pohled vysvětluje bublifuk posledních dvou dekád přesvědčivěji než hlavní proud. I racionální investoři mají v nafukující se bublině problém vydržet stát mimo rozjetý vlak. Nemůžeme si dovolit být horší než konkurence, a dokud hraje hudba, musí se zkrátka tančit, poznamenal trefně bývalý šéf americké Citi. Netušil, že tanečky na horních palubách Titaniku ho budou nakonec stát přes 100 miliard dolarů.
Autor je hlavním analytikem Poštovní spořitelny.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
