Přírodě bereme hodně a vracíme málo nebo nic
Jsou tady zase. Ostatně, byly tady vždy a také budou. To, že si takové někdo nepamatuje, není žádný argument. Voda jednou za čas prostě udeří, protože je to živel. Někde paměť ještě funguje, jako například u nás ve Vlárském průsmyku, kde lidé umí s vodou žít. Mají sice domy na území ohroženém řekou Vlárou, ale jsou postaveny na vysokých podezdívkách a v nivě jsou položené betonové sokly, na které dají desky a po těch se v případě velké vody jako po lávce dostanou do bezpečí. Jistě bylo toto poznání kdysi draze zaplaceno.
Jako praktický hydrolog, který se 35 let živí měřením a vyhodnocováním průtoků, vím, že u vody je možné všechno, a i my odborníci býváme zaskočeni, jak je každá povodeň jiná a má jinou logiku. Je mi hluboce líto postižených, které nikdo neupozornil na to, že své domy nemají stavět v ohroženém území. Jak se ukazuje, znalost lidských i přírodních zákonů může být životně důležitá. Pokud na těch místech zůstanou, je pravděpodobné, že se to dříve nebo později může opakovat.
Kudlanka v Tišnově
Bezmezná víra v technická opatření a pokrok se příliš nevyplácí, příroda nám čas od času dá vědět, kdo je tady pánem. A v poslední době možná stále častěji. Vypadá to, že nastává čas, kdy začínáme platit za všechny ty chyby, kterých se lidstvo dopustilo a dopouští. Mně osobně je jedno, zda probíhá globální oteplování, či nikoliv, a už vůbec nezáleží na tom, zda to někdo připouští, či nikoliv. Důležité je, že se něco děje. A děje se to i bez ohledu na statistiku, která může zkreslovat.
Nelze třeba přehlédnout, že obyvatel teplomilných stepí kudlanka nábožná je dnes k zastižení v Tišnově, Blansku či ve Svitavách. Anebo že vzácné teplomilné orchideje tořiče, z našeho území takřka neznámé, jsou u nás nalézány stále častěji a severněji. Stále častěji se také střídají výrazná období sucha, ne však s obdobími dlouhodobých mírných dešťů, ale s obdobími výrazných srážek většinou přívalového charakteru. To také něco znamená.
Jisté také je, že krajina i půda má zřetelně nižší schopnost vodu zadržovat a voda odtéká stále rychleji. Nejlépe to vystihli moji slovenští kolegové termínem, že Dunaj zkysucovatěl. Když totiž dříve začínaly povodně na horním toku Dunaje, trvalo několik dnů, než došly k nim. Nyní jsou u nich hned následující den. Dunaj se tedy chová jako řeka Kysuca, kde průběh povodně je vždy velmi rychlý.
Proč tomu tak je? Mluví se o stále větších zastavěných plochách, odvodnění zemědělské i lesní půdy a pěstování nevhodných plodin, o narovnání toků apod. Nemluví se ale o tom, že z půdy se již po staletí odebírá organická hmota, která ji provzdušňuje a umožňuje jí lépe pojmout a zadržet vodu. Této hmoty ubývá i v lesích, odkud se odváží většina toho, co tam vyroste, včetně zbytků dřevin – dnes se tomu říká biomasa. Půda na polích je kvůli pěstování rostlin na biomasu také devastována čím dál rychleji.
Už po staletí bereme hodně a vracíme málo nebo nic. Není divu, že voda odtéká stále rychleji. Příroda sčítá všechny jednotlivosti, kterých jsme si nevšímali, teď začínáme platit životy i majetky.
Co tedy dělat? S rychlým zvýšením hladiny o pět metrů toho moc nenaděláme. Snad jen otevřít vrata a nechat vodu volně proběhnout nebo si sami zaplavit dům čistou vodou z vodovodu, jak to někde doporučovali. A pokud je to možné, udržovat průchodnost mostků, mostů apod., protože mnoho rozlivů jde vždy na vrub jejich ucpání. Co však trvalo desetiletí či staletí, nelze rychle napravit.
Musíme nechat vodě prostor, jinak si ho stejně sama vezme. Znamená to také postupně opouštět ohrožené oblasti. A především neustále pomáhat půdě i krajině, aby dokázala opět zachytit co nejvíce vody. Snížení přívalové vlny o každý centimetr nebo jakékoli zpomalení rychlosti odtoku vody hraje významnou roli. A je to úkol pro nás pro všechny. Pokud se nechceme děsit každého deště nebo bouřky a odstraňovat stále jen následky, musíme začít od pramenných oblastí a jít až po ústí řek.
Nikomu nechci a nemohu brát víru, že pomohou přehrady. Nebo ochranné hráze, které se často z těch či oněch důvodů protrhávají. Vlastně se to týká všech těch technických opatření vyžadujících lidskou péči a stále větší náklady: nakonec je vždy vše jinak, a pokud se vám zdá, že voda už výše nemůže stoupnout, tak raději věřte, že může. Určitě neprohloupíte.
IVO DOSTÁL
je hydrolog brněnské pobočky Českého hydrometeorologického ústavu, člen redakční rady časopisu ochránců přírody a krajiny Veronica.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
