Polského spisovatele Andrzeje Stasiuka přitahují místa, která připomínají náš počátek

„Dzień dobry.“ Zahradou zalitou podvečerním sluncem přichází mohutný nakrátko ostříhaný chlap v plandavých kalhotách a vytahaném triku a nejistě se usmívá. Doprovázejí ho tři psi a několik koček, zatímco se z okolních svahů k chlévům v údolí majestátně loudají tlusté krávy. Ve Wołowieci, zapadlé polské vesničce v Nízkých Beskydách, žije jeden z nejzajímavějších současných polských spisovatelů Andrzej Stasiuk (1960).

Když mu u nás před osmi lety vyšel překlad Haličských povídek, byla to literární událost, o níž se hodně psalo i mluvilo. Soubor různých tragicko-komických i banálních příběhů postaviček z podhorských vesnic upoutal svým poeticky kultivovaným jazykem i přesným popisem společenství „legie vyděděnců“, které míjely všechny ekonomické i politické změny devadesátých let. Lépe řečeno je před nimi imunizovala jejich svébytná kultura bez historické kontinuity. Jako by se region, v němž vedle sebe po staletí žili Poláci, Židé a Ukrajinci, proměnil po tragédii holocaustu a násilném poválečném vysídlení Rusínů v zakletou krajinu duchů.

Po následujících překladech Stasiukových neméně zdařilých knih Jak jsem se stal spisovatelem (2004) a Dukla (2006) se na pultech…