2008-2833-mobr-15dolezalR522008n.jpg
2008–2833-mobr-15dolezalR522008n.jpg • Autor: Respekt

2008-2833-vobr-15dolezalR522008.jpg
Fotografie: Bohumil Doležal – Autor: Karel Cudlín • Autor: Respekt

Bohumil Doležal

(1940) je publicista, politolog. Patří mezi první signatáře Charty 77. V letech 1990–1992 poslanec, posléze člen ODS a šéf poradců premiéra Klause. V období 1993–2002 přednášel na FSV UK. Od roku 2000 vydává internetový politický zápisník Události.

Počátkem prosince proběhla v Lidových novinách pozoruhodná výměna čtenářských dopisů. Vladimír Just v rámci polemiky ocitoval několik vět z práce známého popularizátora odkazu TGM Zdeňka Mahlera. Vyšla v roce 1954, byla věnována Juliu Fučíkovi. Okrajově se tam také hovoří o „reakční úloze prezidenta T. G. Masaryka, o kterém se říkalo demokrat a humanista. Tatíčkovský kult Masaryka jest doposud opředen legendami, které záměrně zatemňují jeho úlohu jako vůdčího exponenta surového kapitalistického řádu.“

Zdeněk Mahler se v odpovědi brání tím, že tu práci nenapsal. Důkazem jsou mu podrobné denní záznamy, které si tenkrát vedl. Z nich vyplývá, že sice jakousi studii do vydavatelství dodal, ta však byla odmítnuta.

Spor je velmi podnětný z hlediska přístupu k choulostivým stránkám minulosti. Vezměme si modelový případ, poměrně častý: někdo napsal v jisté době o nějaké osobnosti to, co tenkrát letělo, a o 40 let později také to, co tenkrát letělo. Potíž je v tom, že oba názory jsou, tak říkajíc, nekompatibilní. Je to věc dosti častá – nic, na co by se umíralo, ale také nic, čím by se dotyčný mohl nějak zvlášť pyšnit. Někdo by se snad dokonce styděl. Technik, jak se vyhnout podobným pocitům, je celá řada. Například: tenkrát tak o té osobnosti psali všichni, protože jinak to nešlo; dnes už se to nemusí. Myslel jsem to upřímně. Vyčítat mi to je tzv. prézentismus (chybné posuzování historie dnešníma očima). Tato obhajoba, jak vidno, není příliš přesvědčivá: když se nedalo psát jinak, pořád se ještě nemuselo psát vůbec.

Jak vidno z případu Z. Mahlera, je však možná i obhajoba poučená na pojednávání záznamů z registru svazků. Vůbec jsem to nenapsal (podle vzoru nic jsem nepodepsal). Zbývá už jen sehnat někoho, kdo se přizná, že to napsal místo mne a podloudně vydal pod mým jménem, dát to k soudu a pomlouvači budou platit.

To by v tom byl čert

S minulostí jsou problémy: vyplouvají z ní věci nepříjemné, které pak musíme krkolomně zametat pod koberec. Hrozí, že přitom budeme svým bližním pro legraci. I zde by mohla pomoci zkušenost s registry svazků: nejen StB, jak tvrdí Petr Uhl, ale celé komunistické Československo byla přece zločinná organizace, a proto nic, co tenkrát vyšlo, nelze brát vážně. Je podezření, že vše bylo prefabrikováno jen a jen za účelem kompromitace nejrůznějších poctivců.

Anebo, když to domyslíme do důsledků, prohlásit, nejlépe zákonem, celé období let 1948–89, podobně jako mnichovskou dohodu, za neexistující od samého počátku. Všechno, co se dochovalo, svézt do jednoho velkého skladiště a zapečetit sedmi pečetěmi. Všichni jsme se vylíhli 17. listopadu 1989 ze sněhobílých vajec.

A jenom pokud by někdo i potom otravoval, pronikne speciální tým za zapečetěné dveře a zašťourá v troskách neexistující minulosti. To by v tom byl čert, kdyby se na toho kverulanta něco nenašlo!

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte