Ježíš řekl, že bychom neměli dávat almužnu před očima ostatních, ale v soukromí. K takové úvaze nás může vést i zdravý rozum – pokud někdo prokazuje dobrodiní pouze na veřejnosti, může být motivován touhou vydobýt si renomé šlechetného člověka. Když se ale nikdo nedívá, možná dotyčný jedinec štědrý vůbec není a nedá nikomu nic.

Podobné uvažování nás může vést k pohrdání filantropickými „graffiti“ na zdech, jejichž smyslem je na význačných místech – v koncertních síních, muzeích umění a budovách univerzit – hlásat jména dárců.

Podle evolučních psychologů jsou takové projevy křiklavé velkorysosti obdobou pavích per. Tak jako samec páva dává najevo sílu a zdatnost předváděním svého obřího chvostu – z praktického hlediska jde o naprosté mrhání prostředky –, i nákladné, na veřejnosti prezentované dary představují signál pro potenciální partnery, že jedinec má dostatek zdrojů. (Existuje ovšem i jiné evoluční vysvětlení dobročinnosti; jedinec si pomocí darů buduje vlastní dobrou pověst, která mu dává záruku, že také jemu ostatní v časech nouze pomohou; v lovecko-sběračských společenstvích našich předků mohla hrát dobrá pověst velkou úlohu – pozn. red.)

Rozdat polovinu a netajit se tím

Pohlédneme-li však na věc z etické perspektivy, měli bychom tolik dbát na čistotu motivu, kvůli němuž k daru dochází? Bezesporu záleží na tom, že něco bylo darováno ve prospěch dobré věci. Na okázalou novou koncertní síň sice můžeme hledět s pochybnostmi, ale ne proto, že do mramorového průčelí je vytesáno jméno dárce. Spíš bychom se měli tázat, zda tento svět, kde den co den zbytečně zemře 25 tisíc chudých dětí, potřebuje právě novou koncertní síň.

Značná část současného psychologického výzkumu hovoří v neprospěch Ježíšovy rady. Jedním z nejvýznamnějších faktorů, který určuje, zda lidé dávají peníze na charitu, je jejich přesvědčení o tom, co dělají ostatní. Ti, kdo zveřejňují, že na charitu přispívají, zvyšují pravděpodobnost, že tak učiní i jiní lidé. Možná že nakonec dospějeme do bodu zlomu, kdy věnování značné částky na pomoc nejchudším lidem na světě bude už natolik rozšířené, že předejdeme většině ze zmíněných 25 tisíců každodenních zbytečných úmrtí.

Právě to by prostřednictvím svých webových stránek, www.boldergiving.org, rádi dokázali Chris a Anne Ellingerovi. Stránky přinášejí příběhy více než 50 členů „50 procent ligy“ – lidí, kteří darovali buď 50 % svého majetku, nebo 50 procent svého příjmu v každém z uplynulých tří let. Členové ligy chtějí změnit obecně rozšířenou představu o tom, jaká částka věnovaná na dobročinnost je „normální“ či „rozumná“.

Jde o pestrou skupinu lidí. Tom White řídil velkou stavební společnost a na dobročinnost začal dávat miliony – podpořil jimi úsilí Paula Farmera zajistit zdravotnické služby pro venkovskou chudinu na Haiti. Jiní byli ještě radikálnější: Tom Hsieh a jeho žena Bree se zavázali, že budou žít za méně, než kolik činí celostátní medián příjmů, který je nyní 46 tisíc dolarů za rok (myslí se tím plat typického Američana; polovina Američanů bere méně, polovina více – pozn. red.). Poněvadž si pan Hsieh (36) vydělal víc, manželé větší část příjmů rozdali, věnovali je zejména organizacím, které pomáhají chudým v rozvojových zemích. Dále Hal Taussig a jeho žena darovali asi tři miliony dolarů, což činilo 90 procent jejich majetku, a teď spokojeně žijí z důchodu.

Kam umístit laťku

Většina zúčastněných považuje dárcovství za něco, co přináší užitek i jim samým. Tom Hsieh říká, že ať už jeho dary pomohly zachránit jiné lidi či nikoliv, jeho zachránily: „Mohl jsem vést nudný a bezvýznamný život. Teď jsem poctěn životem naplněným službou a smyslem.“ Když lidé obdivují štědrost Hala Taussiga, odpovídá jim: „Upřímně řečeno, dělám to proto, aby měl život nějakou šťávu.“

Lze říci, že 50 procent liga klade laťku vysoko – pro většinu lidí zřejmě příliš vysoko. James Hong spustil webové stránky www.hotornot.com, které umožňují ohodnotit, jak smyslní a přitažliví jsou různí lidé. Díky nim zbohatl. Zavázal se, že na dobročinné účely věnuje 10 procent všech peněz nad sto tisíc dolarů, které si vydělá, a vyzval ostatní, aby se zachovali také tak.

Hong klade laťku nízko. Když si vyděláte méně než sto tisíc dolarů, nedarujete vůbec nic, a když si vyděláte třeba 110 tisíc dolarů, věnujete jen tisíc dolarů – méně než jedno procento příjmů. To není vůbec štědré. Mnozí z těch, kdo vydělávají méně než sto tisíc dolarů, si také mohou dovolit něco darovat. Přesto platí, že Hongův vzorec je jednoduchý a řeže do živého, jakmile jsou vaše příjmy skutečně vysoké. Pokud ročně vyděláte milion dolarů, zavázali jste se darovat 90 tisíc dolarů, tedy devět procent svých příjmů, což je víc, než většina bohatých obvykle na charitu dává.

Musíme překonat svou neochotu otevřeně mluvit o své dobročinnosti. Tiché dárcovství nijak nezmění kulturu, která považuje za moudré utratit všechny peníze pro sebe a svou rodinu a nepomoci těm, kdo jsou ve větší nouzi – přestože poskytování pomoci ostatním vám v dlouhodobém výhledu s největší pravděpodobností přinese více spokojenosti.

Autor je profesorem bioetiky na Princetonské univerzitě.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte