Chcete mě?
Hůla začal od roku 1984 na vlastní pěst budovat nevýběrový Archiv výtvarného umění. České muzejní instituce by mu dnes takový poklad mohly závidět. Ale jak se ukazuje, o jeho úctyhodný počin nejeví žádný zájem.
Na náměstí Smiřických v Kostelci nad Černými lesy panuje ospalá dopolední atmosféra. Měšťanské domy se liší výškou a barvou fasád, ale víceméně jsou si podobné jako vejce vejci. V jednom z nich bydlí Jiří Hůla (1944). Když návštěvník vstoupí dovnitř, fádní obrázek českého maloměsta rychle nahradí úžas a zvědavost.
Kam se oko podívá, stojí regály a police plné knih, šanonů a publikací, na půdě lze jen stěží projít úzkými uličkami mezi hromadami rozličných tiskovin. „To ještě nic není, uvidíte až za chvíli,“ spokojeně komentuje konsternaci hosta prošedivělý šedesátník, absolvent Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Hůla začal od roku 1984 na vlastní pěst budovat nevýběrový Archiv výtvarného umění. České muzejní instituce by mu dnes takový poklad mohly závidět. Ale jak se ukazuje, o jeho úctyhodný počin nejeví žádný zájem.
Galerie ve stodole
Na otázku, co Jiřího Hůlu vedlo k takové nevšední činnosti, odpoví: „Bratr je malíř a sochař. Od sedmdesátých let jsme společně navštěvovali ateliéry jeho spolužáků, později i starších umělců, polooficiální pražské i venkovské vernisáže, výstavy. Nedostatek prostoru pro svobodnou konfrontaci nás přivedl k tomu, že jsme upravili stodolu za domem a v roce 1983 tam otevřeli Galerii H.“
Na dobu, kdy každá soukromá kulturní iniciativa budila pozornost…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 54 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
