Přízraky zlatých šedesátých

Ten nápad pobaví sám o sobě. Inspirací hříčky Davida Drozda a Pavla Baďury, z níž vychází poslední inscenace pražského Divadla v Dlouhé Kafka je mrkev, je tzv. liblická konference. Na téma Franz Kafka ji před čtyřiceti pěti lety zorganizovali oficiální literární vědci a stala se jedním z mýtů „obrodných“ šedesátých let v Československu.

Spolek pro obnovu závěrů

„Rok 1963. Franze Kafku znají v Praze jen zahraniční turisté. Tedy oficiálně. Blíží se osmdesáté výročí narození tohoto pražského velikána světového významu. Skupina pražských germanistů se rozhodne uspořádat k tomuto datu mezinárodní konferenci na zámku v Liblicích. Diskuse o literatuře se stává diskusí politickou. Pro některé právě tam začalo uvolnění režimu – pražské jaro. Podle jiných se tam nestalo vůbec nic.“ První slova divadelního scénáře potvrzují, že tu nepůjde ani o pietní rekonstrukci, ani o Kafku. Pomineme-li ovšem ducha absurdity, který se vznáší nad celým večerem.

Rámuje ho tajné zasedání Spolku pro obnovu závěrů liblické konference, příkladných fachidiotů, rituálně skloňujících spisovatelovo jméno a hodlajících skrze poselství legendárního sympozia „objasnit jedno z posledních velkých tajemství naší doby“. Tak na scéně ožívá obraz vzývané Inscenace zaujme jako ryze divadelní zážitek.