2007-189-mobr-13A.gif
2007–189-mobr-13A.gif • Autor: Respekt

2007-189-vobr-13A.jpg
Fotografie: Trochu se nám to vymklo z rukou, Steve, ale psát dějiny je docela zábava. A placené to taky není špatně. (Chad Hurley – vlevo – a Steve Chen, zakladatelé YouTube) – Autor: ČTK, www.ctk.cz • Autor: ČTK

Bohatí lidé mívají rozmarná přání a šéfové nejmocnějšího internetového vyhledávače Google nejsou výjimkou. Nedávno si koupili kalifornskou firmičku, která na narozeninovém dortu nemá ještě ani dvě svíčky, zaměstnává jen o pár lidí víc než Respekt a zatím nedokázala vydělat ani cent. Cena – jeden a půl miliardy dolarů. I člověk, který zprávy ze světa internetu zrovna nehltá, musí zbystřit. Co to znamená? Jak před Vánoci napsal časopis Time, na síti probíhá revoluce. Zatím na ní ale nevydělávají giganti typu Googlu, Microsoftu nebo Yahoo!. V říši přezdívané Web 2.0 je pánem někdo jiný – vy. Tentokrát doopravdy.

„Jseš moc starej na to, abys tady byl.“ Tahle jedovatá poznámka patřila Peteru Oakleymu, devětasedmdesátiletému penzistovi z anglického Leicesteru. Na vdovce, který prožil poklidnou existenci šťastně ženatého zdravotního inspektora, si pan Oackley na stará kolena našel celkem odvážnou zábavu. Pořídil si digitální kameru, posadil se před ni a začal vyprávět o svém životě. O dospívání v bombardované Anglii, o službě v armádě, o tom, jaké je to být starý, i o svých životních láskách – bluesové hudbě a jízdě na motocyklu. „Piercing ani tetování nemám,“ ujistil pan Oakley své budoucí posluchače. Záznam pak opatřil pseudonymem Geriatric1927 a v srpnu loňského roku ho zavěsil na internetový portál YouTube, určený pro sdílení amatérského videa. Jako by se vydal nahý mezi šelmy: na téhle webové stránce dominují teenageři, kteří to rádi cool, a podle zkušeností je jen tak něco neohromí. Statisíce takových osobních videodeníčků zapadnou, aniž by se na ně podívalo víc než pár zvědavců.

Geriatric1927 to ale dokázal. Už první díl jeho seriálu Telling it All (Povím vám všechno) zaujal desetitisíce lidí a s každým dalším natočeným vyprávěním popularita starého pána prudce stoupala. Jízlivé narážky na vypravěčův věk, jako byla ta úvodní, z obrazovky doslova smetla lavina pochvalných komentářů. YouTubers, jak se milovníkům internetového videa přezdívá, si svého penzistu zamilovali. „Jste ten nejvíc cool frajer na světě,“ vzkazoval mu jeden fanoušek a druhý se svěřil: „Nemám dědečka, ale přál bych si takového jako vy.“

Pan Oakley se přes noc stal hvězdou nového typu. Hvězdou, které se podle jména zmíněného videoportálu říká YouTube Star. Jen první část jeho vyprávění (k dnešku jich Geriatric1927 zvládl padesát sedm) vidělo na síti 2,1 milionu lidí, každý den k panu Oakleymu míří stovky vzkazů a komentářů od diváků a nechybějí mezi nimi ani nabídky z reklamních agentur či žádosti novinářů o rozhovor. Jako pravá star ovšem Geriatric1927 zatím na žádnou nekývl, první výjimku udělal až letos pro BBC – televizní rozhovor s ním poběží 16. února.

Peter Oakley není zdaleka jediný, kdo se díky amatérskému internetovému videu v loňském roce globálně proslavil. Mezi dalšími šťastlivci najdeme třeba jednadvacetiletou Brooke Brodack z Connecticutu, jejíchž komických skečů si na síti všimla televize NBC a angažovala ji do své zábavní show. Společnost jí na YouTube dělá teenager s přezdívkou Kamimi (pravé jméno tají), který se rozhodl svůj otravný úděl dospívajícího potomka afrických přistěhovalců na francouzském venkově přetavit do jediné (!) hiphopové písně a dnes má díky ní v kapse smlouvu na dvě desky. Nebo také krasavice s přezdívkou Lonelygirl15, jež se při vyprávění neuvěřitelných peripetií svého milostného života zprvu tvářila jako amatérka, ale časem na ni prasklo, že je novozélandskou herečkou a záda jí kryje tým dvou zkušených scenáristů (podfuk nepodfuk – Lonelygirl se nabídky jen sypou).

A právě všechny tyhle hvězdy (a navrch 60 000 dalších adeptů, kteří denně zavěsí na server svůj videoklip) si v říjnu 2006 kupuje společnost Google za 1,65 miliardy dolarů. Mediologové horečně přemítají, zda se takový obchod může vyplatit, a YouTube se i díky němu stává nejzajímavějším fenoménem roku. On totiž není jen unikátní šancí pro každého, kdo by rád prorazil v šoubyznysu. Tahle „bestie s milionem očí“, jak ji pokřtil Time, začíná ovlivňovat veřejný život, politiku, žurnalistiku a překopávat pravidla zábavního průmyslu od základu. Ale nepředbíhejme.

Někdo se dívá

Příběhy úspěšného byznysu po americku obvykle začínají nějak takhle: Pár kámošů dostalo před pěti (deseti, patnácti) lety geniální nápad a v garáži založili firmu. Garáž může zůstat i tentokrát, ale kalendář budeme potřebovat méně zažloutlý. Když přátelé (a bývalí kolegové z firmy starající se o bezpečnost internetových plateb) Chad Hurley, Steve Chen a Jawed Karim vymýšleli projekt YouTube, psal se totiž únor 2005. A jejich nápad nebyl až tak převratný: servery na sdílení videa už na internetu existovaly. Jenže když na ně chtěli jednou pověsit záznam, který natočili na jednom večírku, zjistili, že je to pěkně složitá otrava. Následovala jednoduchá myšlenka: zjednodušit tuhle akci tak, aby ji zvládl prostě každý. I penzista z Leicesteru.

Léto 2005. Na zcela neznámém serveru YouTube visí zmíněné video z mejdanu, navrch pár záběrů Steveovy kočky a něco od přátel. Zakladatelé nové firmy nemají peněz na rozdávání, takže nehodlají svému dítku platit žádnou reklamu. Všechny další události má na svědomí obyčejná šeptanda. Léto 2006. Server praská pod miliardami videí a každý den si na něm internetoví uživatelé přehrají skoro sto milionů klipů. Garáž mu dávno nestačí. YouTube drtivě poráží všechny videoportály internetových mogulů jako Google nebo Yahoo!, stává se nejrychlejší kometou v dějinách internetu, dere se do první desítky nejnavštěvovanějších stránek světa. Na důkladné vysvětlení takové popularity je asi ještě příliš brzo, ale o třech důvodech, proč YouTube uspěl, není pochyb: jednoduchá obsluha, správné načasování (vládu nad internetem právě od textové informace přejímalo video, které podle průzkumů v USA sleduje 69 % všech uživatelů sítě) a naprostá svoboda, kterou nechal uživatelům. Jinými slovy: kdokoli na planetě může na YouTube pověsit cokoli, aniž by obsah procházel jakoukoli editací.

Pokud tušíte ve vzduchu problém, není divu. Jako první úspěšnou idylu zakladatelům pokazí americký novinář Robert Tur, který si nechce nechat líbit, že na serveru YouTube visí reportáž, kterou pořídil z vrtulníku při černošských nepokojích v Los Angeles v roce 1992. První žaloba pro porušení autorských práv je na světě. To by ještě šlo, pro Chada se Stevem (Jawed se mezitím stáhl do pozadí) není takový problém jedno video najít a vymazat. Jenže tím komplikace zdaleka nekončí. V říši YouTube totiž panuje naprostá svoboda – nebo chcete-li anarchie –, takže tu vedle osobních deníčků a videoblogů visí také videoklipy kapel, televizní pořady, hollywoodské filmy nebo včerejší zprávy. YouTube zkouší eliminovat alespoň filmy tím, že omezí maximální délku videa na deset minut, jenže uživatelé jednoduše film rozsekají na kousky a pověsí znovu. Na obzoru se rýsují zlověstné stíny korporací a jejich zaklínadla jménem copyright. Televizní společnosti, hollywoodská studia a hudební vydavatelství už dokázaly zakroutit krkem leckomu, kdo sáhl na jejich práva, za všechny připomeňme alespoň debakl internetového portálu Napster, jenž nabízel ke stažení pirátskou hudbu.

„Jen deset procent videa na našem serveru je pirátských,“ pokouší se situaci žehlit Chad. Ale ne každý mu věří. Nepřehledná obrazová říše se nedá jednoduše zmapovat a jiní odborníci mluví o 30 až 70 %. YouTube má jen 67 zaměstnanců, z nichž část tráví pracovní dobu surfováním a mazáním nelegálního obsahu. Jenže zatímco v případě pornografie se mohou spolehnout na pomoc samotných uživatelů, kteří její přítomnost do ústředí sami hlásí, to, že se na síti právě objevil film Osmá míle, jaksi nikomu kromě společnosti Universal Pictures nevadí. Nelegálního obsahu přibývá a korporacím dochází trpělivost.

Kočičí starosti

Sekeru, která se nad hlavou mladíků z YouTube začíná houpat, nakonec otupí překvapivá událost. Televize NBC je nejprve nutí k vymazání svého seriálu, který se na síti objevil, pak jí ale začne vrtat hlavou fantastická sledovanost, jakou měl. (Každý klip má na YouTube jednoduché počítadlo, které dává přesnou představu, jak je populární.) A zkusí něco nového – část jiného, čerstvě dokončeného sitcomu dá na web sama. Funguje to a Chad se Stevem se mohou těšit na podpis první průlomové dohody o spolupráci. Ostatní televize nechtějí zůstat pozadu a uživatelé internetu, zvyklí od mediálních šéfů slýchat slova o zločinném pirátství, užasle sledují, jak prezident CBS Sean McManus mění kurz: „Čím větší sledovanosti se klipům společnosti CBS dostane, tím lépe pro ni. Měli bychom pravděpodobně přijmout pozornost, kterou nám internet přinesl, místo abychom se chovali provinčně a říkali – sundejte to.“

Dohody, které YouTube podepisoval během loňského roku s televizemi i hudebními vydavatelstvími, jsou si většinou podobné: my vám dáme něco z našich filmů zadarmo (případně všechny za provizi z inzerce) a vy se postaráte o to, aby na síti neviselo nic, co nechceme. Oprávněně to působí jako převrat v dějinách zábavního průmyslu, ale na šampaňské je zatím brzy. Vyjednávání nejsou zdaleka u konce a spekuluje se, že hlavní důvod, proč zakladatelé YouTube svolili k prodeji svého dítka Googlu, byl ten, že jen s gigantem a armádou jeho právníků v zádech budou schopni situaci „ustát“. Musejí totiž rozlousknout dva pořádně tvrdé oříšky. YouTube zatím nedokáže efektivně mazat to, co na serveru nechce – když pirátský klip vyhodí dveřmi, vrátí se oknem pod jiným jménem. Hollywood sice vyhlásil příměří, ale může se kdykoli znovu rozčílit a pěkně po staru YouTube vyřídit autorskými paragrafy.

A druhá překvapivá věc: přestože provozní náklady jsou relativně malé a uživatelů desítky milionů denně, YouTube zatím neumí vydělávat. Šéfové zvažovali nasazení tvrdé inzerce – třeba reklamy před každým klipem – ale vzdali to ze strachu, že přijdou o diváky. Konkurence v oblasti internetového videa je příliš velká. A nízkotučná, adresná reklama, která je hitem současného internetu, tu zatím nefunguje. Vypadá to ideálně – vedle klipu se Steveovou kočičkou by podle klíčového slova cat přilepil počítač inzerát na kočičí granule a všichni by byli spokojeni. Jenže co když nějaký šílenec zavěsí na síť klip, v němž kočku týrá? Svobodné video je nevyzpytatelné a inzerenti mají strach, že se dostanou do špatné společnosti. YouTube tomu zatím neumí předejít.

Válka z první ruky

Už tušíte, kdo je na YouTube pánem? Všichni – majitelé, investoři, zábavní magnáti i inzerenti – se klaní jedinému božstvu. Tomu, které sedí kdesi na druhém konci planety u monitoru a jen tak brouzdá virtuálním světem. Už to není pasivní „divák“, má možnost vytvářet obsah, hlasovat o tom, co má rád, měnit pravidla, prosadit se. A taky má možnost odejít jinam, když se manažeři v Kalifornii nedohodnou.

YouTube ovšem není jen příslibem ve světě zábavy, zajímavě vypadá jeho vliv na veřejný prostor vůbec. Tahle bestie s milionem očí totiž v časech, kdy má skoro každý obyvatel západní polokoule v mobilním telefonu kameru, opravdu dohlédne všude. Malý příklad: v srpnu loňského roku zmlátili dva losangeleští policisté zadrženého podezřelého a zdůvodňovali to tím, že kladl odpor a oni se báli, že se jim pokusí ukrást zbraň. Video od náhodného kolemjdoucího, které se vzápětí objevilo na YouTube, ukazuje, jak to bylo doopravdy: muž ležící na zemi zoufale křičí, že nemůže dýchat, a muži zákona ho surově tlučou pěstmi do tváře. Blazeovaná reakce policejnímu okrsku vydržela jen do chvíle, než si po pozdvižení na YouTube pro strážníky přišla FBI.

Takových příkladů je mnohem víc, ostatně po naťukání sousloví „policejní brutalita“ na vás z webu vyskočí pěkně nechutná podívaná z celého světa. Právě široký záběr udělal z tohoto videoportálu zajímavý mediální kanál. Říká-li se, že Vietnam byl první televizní válkou a Perský záliv první válkou v přímém přenosu, pro Irák se v západních médiích vžilo přízvisko YouTube War. Kdejaký americký voják, civilista i movitější místní obyvatel zaznamenává, co se v zemi děje, na malou kamerku a v součtu je svědectví o Iráku mnohem plastičtější, než jaké nabízejí tradiční obrazová média. Má to samozřejmě své nevýhody, protože záznam je často nekvalitní nebo ne zcela srozumitelný, ale pro zážitek atmosféry je třeba video natočené vyděšeným šoférem ostřelovaného auta v Bagdádu mnohem názornější než zprávy na CNN. A to samé platí o konfliktu v Libanonu nebo předloňském hurikánu Katrina. Novinářům zůstává výhoda profesionality, dostatku času, případně exkluzivních zdrojů. Youtubers mají jinou – jsou všude.

Průvodce vesmírem

Světem jménem Web 2.0, jehož název odkazuje ke značce používané v internetové branži pro vyvinutější verzi téhož produktu, se ovšem zdaleka nemyslí jen internetové video. Fenomén je mnohem širší a zajímavější pro všechny věkové kategorie. Už v roce 2005, kdy vlivný internetový publicista a vydavatel Tim O’Reilly poprvé formuloval myšlenku, že globální světová síť se transformovala do vyššího evolučního stadia, existovalo na síti dost – mnohdy již zasloužilých – pionýrů nové éry. Otevřená encyklopedie Wikipedie, jejímiž tvůrci jsou sami uživatelé internetu, akční síň eBay, která umožňuje lidem z různých koutů planety zúčastnit se dražby třeba trsátka po Johnu Lennonovi, nebo skutečný veterán – internetový (především knižní) obchod Amazon.com, který jako první nechal své zákazníky psát recenze na to, co kupují.

Už z těchhle tří si člověk určitou představu o Webu 2.0 udělá: internet je tu především platformou pro účast samotných uživatelů, kteří sami vytvářejí obsah a vzájemnou komunikací si pomáhají na síti se vyznat. Web 2.0 musí být jednoduché obsluhovat, síť vzájemných odkazů umožňuje mrštnost a dobrou orientaci. Internet už není statickým bludištěm stránek, na nichž visí data a čekají, až u jejich dveří nějaký vyhledávač vysadí tápající zájemce. Není ani džunglí, v které se kvůli rostoucímu množství balastu nikdo nevyzná. Nesmysly samozřejmě zůstaly (respektive přibývají), ale v internetovém vesmíru teď funguje jakási „moudrost davu“ (tedy systémy hodnocení uživateli), která dokáže na světlo vynést to podstatné a svítí pocestnému na cestu k tomu, co hledá.

Pokud vládnete angličtinou, vyzkoušejte třeba servery Digg.com nebo Del.icio.us. – umožňují jednoduché známkování stránek či článků, které se vám líbí. V centrální databázi se hodnocení čtenářů sčítají do přehledných tematických statistik. Ať už budete hledat informace o čemkoli, jednoduše se koukněte, co si k tématu „zakroužkovaly“ miliony dalších brouzdajících lidí. Že máte chuť na něco exkluzivnějšího než většinové mínění? Žádný problém. Na Del.icio.us si najděte nějakou pro vás zajímavou osobnost a sledujte, co čte a doporučuje ona. Můžete vybírat třeba mezi zakladatelem amerického časopisu Entertainment Weekly Jeffem Jarvisem nebo předním expertem na nová média Clayem Shirkym z Newyorské univerzity.

O strojích a lidech

Nový Web 2.0 zkrátka není panstvím expertů a géniů, hodnoty tu vytváří vzájemná účast milionů. Podle posledních průzkumů ze Spojených států se na internetu takhle aktivně chová 35 % uživatelů (tedy 48 milionů lidí), což není zrovna málo. Někdy jde o docela obyčejné věci: například server Outside.in slouží ke sdružování sousedů. Jednoduše si najdete ulici nebo čtvrť, ve které bydlíte, okouknete, kdo je na síti, a pustíte se do sousedské debaty. (Zatím to funguje jen pro Ameriku, ale má se rozšiřovat.) Dozvíte se, že nejlevnější rajčata mají v zelenině na rohu, zato ta v místním supermarketu jsou nahnilá, že v parku se bude stavět nové dětské hřiště, proberete s ostatními rodiči, jak se k vašim dětem chovají učitelé ve škole. A když vám chtějí v ulici postavit parkoviště, spojíte síly. „Každé správné sousedství vždycky mělo své znalce, lidi, kteří ho propojovali, své dětské hřiště a dvůr pro grilování,“ píše časopis Time, „teď má i svůj megafon.“

Jindy má tahle participace podobu velké příležitosti pro specialisty. Například farmaceutická společnost Eli Lilly začala na webových stránkách InnoCentive.com předkládat náročné výzkumné úkoly, které potřebuje vyřešit – kdo to dokáže, toho čeká velkorysá odměna.

Příklady projektů ve stylu Web 2.0 by mohly pokračovat ještě dlouho. Jedním z jejich společných jmenovatelů je snaha poskytnout lidem před obrazovkou naprostou svobodu, jinými slovy odstranit veškeré překážky na cestě k seberealizaci. Tak jako blogeři, tvůrci internetového videa nebo muzikanti, kteří se rozhodnou hledat publikum na síti, nemusejí procházet síty editorů, hudebních skautů nebo filmových producentů, překážky se mají postupně obrušovat pro každého, kdo má chuť se nějak realizovat. Vznikají programy, které budou uživatelům zdarma k dispozici přímo v síti (tedy bez stahování do vlastního stroje), takže jim odpadne nutnost vybavit si osobní počítač drahým softwarem. A převratný plán nedávno ohlásil jeden z největších technooptimistů světa, zakladatel Wikipedia Jimmy Wales. Chystá se otevřít server s volně přístupným softwarem, s jehož pomocí bude moci i laik vytvářet nové webové projekty, které si vymyslí. Jinými slovy, příště možná nebudete tím, kdo rozhoduje o obsahu YouTube. Budete tím, kdo ho vynalezl. Šéf jedné nové internetové společnosti Ross Mayfield žhavý trend posledních let shrnuje lapidárně: „Web 1.0 byl kšeft. Web 2.0 jsou lidé.“

Tenkrát na MySpace

V provinčním městečku Lancester v Pensylvánii nebylo počátkem 90. let dvakrát co dělat. Danah Boyd zkoušela všechno možné, aby se zabavila: poslouchala hudbu, bubnovala v pochodové kapele, hrála ochotnické divadlo, editovala školní noviny. Ale jenom jediná věc jí dávala pocit, že žije ve velkém světě, za hranicemi maloměsta – školní počítač. Už v dřevních internetových dobách (1994) na něm vytvořila a spravovala stránku s feministickými texty, psala e-maily a seznamovala se s lidmi, které z reálného života neznala. To jí bylo sedmnáct. Po střední škole odešla studovat počítačovou vědu a v lednu 2003 ji osud zavál do San Francisca. Město se tehdy ocitlo v epicentru nového fenoménu, významem srovnatelného s tím, který tu o čtyřicet let dříve ve svém knihkupectví rozjížděl Lawrence Ferlinghetti. V internetových kavárnách bylo rušno, lidé chatovali ostošest a mluvili o zbrusu novém typu internetové aktivity. Danah Boyd začala poslouchat a přidala se k nim.

Budoucím králem nového trendu nazývaného social networking (sociální síťování) se měl stát server MySpace.com. Vyprávět příběh jeho zrodu by byla ztráta času. Je to jako s YouTube, jen škrtněte garáž a místo tří kamarádů dosaďte dva. Stránku, kterou weboví odborníci dodnes považují za graficky značně nepovedenou, si během dvou let oblíbilo přes sto milionů uživatelů, předběhla dokonce Google v dostizích o nejnavštěvovanější web světa a v červenci 2005 ji za více než půl miliardy dolarů koupil mediální magnát Rupert Murdoch. Sklidil za to tehdy i dost úsměšků, protože byznys byl nejistý a Murdoch si navíc o pár let dříve popálil prsty na špatných obchodech během tzv. internetové bubliny. Po loňském létě, kdy uzavřel smlouvu se společností Google na prodej reklamy za 900 milionů dolarů, už se mu nesměje nikdo.

V čem spočívá kouzlo MySpace? Tuhle otázku si ve světě kladl leckdo. Na první pohled je to jednoduché, ale když Američané zjistili, že se do tohohle virtuálního světa během dvou let nastěhovala drtivá většina jejich dětí, došlo jim, že tomu vlastně nerozumějí, a začali si dělat starosti. Danah Boyd, zasvěcená akademička, kterou list Financial Times nazval „nejvyšší kněžkou internetového přátelství“, byla jedním z mála lidí, kteří věděli, co se doopravdy děje.

Volání identity

Na MySpace si může kdokoli, komu je víc než čtrnáct let, vytvořit vlastní profil. Pověsí si tam fotku, pár oblíbených písniček, napíše, jaké má zájmy a koho doopravdy, ale doopravdy nemůže vystát. Někdo jiný – ať už vás zná z reálného života nebo ne – se na vaši stránku koukne, napíše krátké hodnocení nebo připomínku (v tomhle nemožným svetru se nefoť…) a nabídne vám internetové přátelství. Vztahy se řetězí, přátelé si navzájem posílají vzkazy, povídají si on-line. Vytvářejí jakousi sociální síť. (Na stejném principu profilů a kamarádů na serveru fungují také hudební skupiny.)

Vypadalo to nevinně, ale jen do chvíle, než američtí rodiče zjistili, že jejich děti na MySpace prostě párkrát za den „musejí být“. A to takřka všechny: statistiky říkají, že přístup k webu má 82 % amerických dětí a vychutnávají ho plnými doušky. (Celkem stráví ve společnosti elektronických přístrojů průměrné americké dítě 6,5 hodiny denně a My Space patří k jasným favoritům.) K tomu se přidalo několik nešťastných událostí, kdy se na webu objevily sexuální návrhy a jednu čtrnáctiletou dívku přesvědčil o pět let starší mladík ke schůzce a svedl ji. Murdoch reagoval posílením bezpečnostních opatření, ale stále se mu nedařilo zabránit tomu, aby mu přihlašující se děti lhaly o svém věku a tím se dostávaly do méně chráněných zón serveru, kde mohou narazit na erotické fotky nebo nabídky sexuálních predátorů. „Když jsme dostali člověka na Měsíc, neříkejte mi, že nedokážeme tohle,“ zlobil se na Murdocha ministr spravedlnosti státu Connecticut Richard Blumenthal a nebyl sám. Některé školy zablokovaly přístup na MySpace na školních počítačích, jiné – církevní – dokonce přistoupily ke kontroverznímu kroku a zakázaly svým žákům připojovat se na server i doma. Dvaadvacet generálních prokurátorů jednotlivých zemí žádalo přísnější omezení přístupu na MySpace a nakonec jim vyhověl konzervativní senátor Michael Fitzpatrick – protlačil Senátem zákon, který přináší velké restrikce a v podstatě zakazuje školám i knihovnám dovolovat přístup na stránku. O svobodě v Murdochově impériu musí ale ještě rozhodnout Kongres.

Když si člověk na MySpace otevře profil Danah Boyd, rozezní se na úvod tóny známé protibushovské písně od Pink Hey, Mr. President. O názoru akademičky na konzervativní normy tedy máme jasno dopředu. Výzkumná práce, které se Danah Boyd poslední čtyři roky věnuje, ale žádnou ideologii nevykazuje: spíše velkou zasvěcenost a pochopení toho, co se na síti doopravdy děje. Díky dlouhodobému pobytu na serveru má Danah zprostředkovaný přístup k více než milionu „přátel“ a dlouhodobě se zajímá o jejich motivy a názory. Zjistila překvapivé věci. Virtuální prostor společenské sítě se stal místem, kam se pro teenagery přesunul proces hledání identity a socializace. Uznání ostatních, hledání svého místa ve skupině, vymezování teritoria, soutěže, kdo dál dočurá – všechny tyhle obvyklé rituály dětství a dospívání se z parků a náměstí přestěhovaly na síť a převlékly se za vylepšování osobních profilů, snahu vypadat co nejvíc cool a být dostatečně často na drátě.

„A je to zdravé?“ zeptal se nedůvěřivě redaktor Fox News, když Danah Boyd zpovídal. „Oni to dělají proto, že jim nic jiného nezbývá,“ odpověděla mu. „Webové stránky nahradily veřejné prostory jako parky a centra měst, které už pro ně nejsou dostupné.“ Realitou amerického adolescenta se totiž stalo, že ven na hřiště se pro samé kroužky, učení a obavy rodičů o jeho bezpečnost nepodívá. MySpace je místem, kde může být svobodný a svůj. Svou teorii Danah Boyd potvrzuje i zajímavým detailem z fungování serveru: drtivá většina dospívajících se tu nepoflakuje vydaná napospas predátorům, ale komunikuje v uzavřených skupinkách lidí, kteří se znají ze školy. A případné sexuální návrhy háže zkušeným pohybem myši rovnou do koše.

Velký experiment

Od chvíle, kdy poprvé zazněl termín Web 2.0, se v médiích objevují otázky, jestli nejde jen o další internetovou bublinu, která skončí stejně neslavným krachem jako ta předchozí z přelomu tisíciletí. Naznačuje to třeba britský týdeník The Economist, podle nějž je rizikem, že „dvojkové“ servery vznikají příliš nahodile bez obchodního plánu a často se navzájem dublují. Ale většina komentářů je ohledně budoucnosti spíš optimistická. Dnešní webové komety jsou totiž většinou relativně nízkorozpočtové projekty, do nichž nikdo nepumpuje přehnané dolarové investice v nereálném očekávání. A i kdyby některé z nich zkrachovaly, duch Webu 2.0 se neztratí a prázdné místo brzy zaplní někdo jiný. V poslední době vidí v nových projektech velký příslib hlavní hráči světového internetu a skupují je ve velkém.

Slibné vyhlídky představuje Web 2.0 třeba pro veřejnou kontrolu politiky. Zatím je prokázal před loňskými kongresovými volbami v USA, kdy YouTube přistihl konzervativního kandidáta George Allena při rasistické urážce asistenta svého politického rivala a postaral se mu o volební porážku. A na obzoru se rýsují i sofistikovanější způsoby. Šéf nevládní organizace Urban Logic Bruce Cahan má například v plánu vytvořit systém provázání veřejných databází, který by umožňoval snadnou kontrolu politiků tím, že by vedle sebe postavil data o tom, od koho dostávají příspěvky na kampaň a jaké zákony, případně dotace pak ve prospěch svých chlebodárců schvalují. V pěkném interaktivním kabátě to může být mocný hybatel mínění voličů.

Velkými slovy by se mělo šetřit, Web 2.0 ale zatím opravdu mnoho slibuje a rizik se nezdá být tolik. A přestože se o něm nejvíc mluví v USA, kde většina projektů vzniká a kde také žije většina uživatelů, regionální a jazykové mutace se těší obrovské popularitě v řadě dalších zemí od Brazílie po jihovýchodní Asii. Časopis Time svůj esej o soumraku éry velkých mužů končí vzletně: „Web 2.0 je masivní společenský experiment a jako každý takový může špatně dopadnout. Není pro něj žádná cestovní mapa. Ale rok 2006 nám dal určitou představu. Je to příležitost, jak vytvořit nový druh mezinárodního porozumění, ne mezi politiky nebo mezi velikány, ale mezi občanem a občanem, člověkem a člověkem.


Deset tipů z Webu 2.0

Flickr.com

Internetové fotoalbum. Kromě publikování snímků je možné přidávat poznámky a klíčová slova. Návštěvníci mohou snímky podle klíčových slov vyhledávat, fotky komentovat a autory si přidávat mezi své „přátele“. Flickr nyní patří firmě Yahoo!.

last.fm

Systém pro doporučování hudby. Služba sleduje, co posloucháte, vytváří statistiky, podle získaných údajů doporučuje další hudbu a vytváří vám osobní rádio.

reader2

Knižní obdoba last.fm. Do systému zadáte knihy, které jste přečetli, a služba vám doporučuje další. Profily jsou opět veřejně přístupné a propojené.

LinkedIn.com

Stránka pro budování obchodních kontaktů. Vytvoříte si svůj profesní životopis a do svého profilu si přidáváte přátele a kolegy. Zobrazí se vám i profily přátel vašich přátel a díky tomu získáte kvalitní síť pracovních kontaktů (na přátele přátel by měl být větší spoleh) nebo naopak někdo osloví s pracovní nabídkou vás.

digg.com

Lidé vkládají odkazy na články, které je zaujaly. Ostatní pro ně mohou hlasovat a čtenáři se tak stávají editory své vlastní společné titulní stránky.

37signals.com

Programy, které pomáhají organizovat

vaši práci: systém pro řízení projektů, plánování úkolů, komunitní kalendář nebo chat pro profesní účely.

docs.google.com

Internetová verze textového editoru (jako je Word) nebo tabulkového procesoru (Excel), která je ideální pro kolaborativní psaní. Přímo uvnitř internetové stránky můžete psát článek, a navíc jej můžete sdílet s ostatními. Všechny změny se uchovávají a lze je mezi sebou porovnávat.

bloglines.com

Takzvaná čtečka. Uživatel zadá stránky, které ho zajímají. Pokud se na nich objeví nový titulek, zobrazí se v Bloglines. Všechny články tak chodí na jedno místo a díky tomu nemusíte neustále kontrolovat desítky stránek.

rollyo.com

Personalizovaný vyhledávač internetových stránek. Uživatel si nastaví stránky, které ho zajímají, a vyhledávač pak hledá zadaná slovní spojení pouze na nich. Kdokoli si tak může postavit „svůj Google“, šitý na míru svým potřebám.

netvibes.com

Zcela „překopávatelná“ úvodní stránka. Můžete si nastavit, kde se vám má co zobrazovat (na jedné stránce zprávy z oblíbených serverů, e-mail, počasí, vyhledávání, poznámky, kalendář atd.). Hýbat se dá s čímkoli – stačí kliknout myší a okno přetáhnout na nové místo. Můžete si tak vytvořit svůj osobní internetový portál.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte