Lhát se smí

Německá ministryně spravedlnosti má v plánu přesvědčit Evropskou komisi, aby plošně zakázala popírání holocaustu. Jistě ji vedou dobré úmysly, přesto tenhle nápad může napáchat víc škody než užitku. K projektu evropského společenství sice odkaz holocaustu bytostně patří, jenže od počátku se v Unii potkávají země, jež s ním mají odlišnou historickou zkušenost: zavinily jej (Německo), dopustily na svém území (Česko, vichistická Francie), dokázaly se mu postavit (Dánsko, Bulharsko), případně se jich prakticky netýká (Irsko, Británie).

Je vcelku pochopitelné, že problém osvětimské lži každá řeší individuálně a jen třetina členských států ji kriminalizuje. Některé východní země k ní přidávají ještě paragraf popírání komunistických zločinů – jako oprávněný způsob, jak ve společnosti, která jimi nedávno prošla, chránit historickou paměť. Ale napadlo by nás ho vnucovat Britům nebo Malťanům?

Nelze přehlížet, že trestnost popírání holocaustu je citelným zásahem do svobody slova. Navíc není dodnes jasné, zda funkčním: vliv extrémní pravice snižovat nepomáhá, maximálně eliminuje určitý typ excesů. Má-li Londýn o svobodě slova jinou představu (a těžko budeme Britům vysvětlovat, že horší než tu naši nebo německou), ve věci holocaustu čisté svědomí a navíc už v kauze Davida Irvinga dokázal, že s lháři dokáže zatočit mnohem elegantněji než třeba Vídeň s jejími zatykači a vazební věznicí, neučme orla létat.