Expozice pro tři miliony

Adolf Hitler byl doslova posedlý uměním. Bezmezně ho miloval a klidně by na něj věnoval větší částky než na zbrojení, kdyby to bylo Německo schopné unést. Zatímco spojenecká invazní plavidla mířila k normandským plážím, hovořil celou noc s přáteli o problémech divadla, opery, filmu, literatury a výtvarného umění. A když krátce nato britské bombardéry začaly rovnat se zemí berlínské ulice, prohlásil, že pro plánovanou přestavbu města je beztak zapotřebí strhnout 80 tisíc domů.

Na Frederiku Spottsovi, autorovi publikace Hitler a síla estetiky, jejíž překlad nyní vyšel v nakladatelství Epocha, je znát, že ať člověk chce nebo nechce, Hitlerova vášeň pro umění ho přinejmenším ohromí. A neméně fascinující je i Hitlerova nenávist. Tento týden uběhne sedmdesát let od chvíle, kdy na jeho popud došlo k jednomu z největších obrazoboreckých tažení v dějinách – konečnému zúčtování se „zvrhlou“ modernou.

Problém bude v sítnici

Hitler nebyl první, kdo o dílech modernistů hovořil jako o tvorbě degenerovaných osobností. Už v roce 1893 vyšla v Německu kniha maďarského rodáka Maxe Nordaua Degenerace, v níž byli impresionisté vylíčeni jako oběti poruch nervového systému a oční sítnice. Nordau navrhl, aby byli izolováni v léčebnách nebo věznicích. A to nešlo o žádného hlupáka, ale o místopředsedu mezinárodní Sionistické organizace, blízkého přítele duchovního otce Státu Izrael…