Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Jednatřicítka

Mimochodem

Vrch svatého Kříže, známější pod názvem Parukářka, je kopec nad pražským Žižkovem. Lysina obrostlá stromy a keři, jež se mírně svažuje směrem na západ. Za teplých večerů na louce vysedávají osamocení jednotlivci či skupinky lidí, pobíhají psi.

Fotografie: Jaroslav Formánek. - Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt
Fotografie: Jaroslav Formánek. - Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

Vrch svatého Kříže, známější pod názvem Parukářka, je kopec nad pražským Žižkovem. Lysina obrostlá stromy a keři, jež se mírně svažuje směrem na západ. Za teplých večerů na louce vysedávají osamocení jednotlivci či skupinky lidí, pobíhají psi.

Oáza uprostřed hlučného města, kde většinou pofukuje příjemný větřík. Člověk by řekl středomořský mistral tváří v tvář starověkému amfiteátru. Neboť lidé jsou tady jako v přírodním kině natočení jediným směrem. Dole před jejich zraky však neprobíhá řecká tragédie, ale pulzuje historický kotel hlavního města zježený známými kostely, jimž vévodí majestátní Hrad. Na Parukářce se říká, že z tohoto úhlu pohledu a za purpurového světla zapadajícího slunce připomíná sídlo tibetských dalajlamů Potálu.

Nedávno jsme tam seděli v pondělí. Krásný podvečer, akorát se lámal do noci. Na vzdáleném obzoru za Hradem klesalo letadlo. Jako stříbrná hvězda do rozestlané postele z červánků. Někdo v okolí vykřikl: „Už je tady.“ Na otázku kdo odpověděl: „No přece on.“ Bylo právě jednadvacet hodin a vtom se skutečně objevil. Jako první průzkumník. Přiletěl ale od východu, zakroužil nad dekou a zmizel. „Co to bylo?“ „No přece Bush, má přiletět v devět.“

Opodál stála hubená blondýna středního věku. Jako jedna z Giacomettiho zamyšlených kovových postav. Mlčky pozorovala svého psa. Nemohla vidět další dva, kteří probzučeli okolo. Na obzoru za purpurově potaženou Potálou zase klesalo letadlo. „Už jsou tady!“ Odpověď kdo překryla věta kamarádky Hanky: „Ta paní má hrozně těžkej život, ale snáší to klidně a vyrovnaně.“ Všichni jsme s obdivem vzhlédli k Giacomettiho soše. V tom okamžiku se objevil celý roj a náhle byli všude. Brouci se zelenožlutými krovkami.

„A hele, chrousti,“ řekl kamarád Petr natažený v trávě. Někdo v okolí vykřikl: „Mandelinky bramborový, přiletěly s ním.“ „S kým?“ „No přece s Bushem.“ „Už jste slyšeli tu písničku, kde se namísto ‚Dobrý den, majore Gagarine‘ zpívá ‚Dobrý den, prapore z hvězd a pruhů‘?“ zeptala se kamarádka Hanka. „Dělaj si z lidí prdel. Přesně jako v tý televizi, jen to člověk pustí, má po náladě. To mě vždycky pěkně vytočí,“ nečekaně vykřikla paní s těžkým životem. Všichni jsme překvapeně vzhlédli k Giacomettiho soše. „Já sem dneska pěkně zničenej,“ řekl Petr a na vysvětlenou dodal, „šel sem přes hřbitov.“ „Jaks moh jít přes hřbitov, když je zavřenej?“ zeptala se Hanka. Kroužili na všech stranách, sedali do trávy, na deku, brouci se zelenožlutými krovkami. „Tak sem asi přelez přes zeď,“ řekl Petr.

Rozsvícený Hrad vypadal jako fosforeskující pavouk roztažený na temném pozadí. „Du domů a pustím si zas tu bednu,“ řekla opět klidná a vyrovnaná blondýna. „To nejsou chrousti, ti maj hnědý krovky,“ řekla kamarádka Kateřina, která dosud mlčky pohupovala tělem a vydávala zvuk podobný modlícím se buddhistickým mnichům v Potále. Když se pořád děje tolik záhadných věcí, proč by nemohli být chrousti zelenožlutí, napadlo mě a podíval jsem se na nebe. Připomínalo rozblikanou pavučinu, anebo letní hvězdnou oblohu?

Příští týden píše Jan Balabán.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].