Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Korupce jako porucha

Zdá se to neuvěřitelné, ale tak banální záležitost, jako je registrace nové firmy na úřadech, tady ještě před pár lety připomínala kapitoly z Kafkova Zámku.

2007-602-mobr-17A.gif
2007–602-mobr-17A.gif • Autor: Respekt

2007-602-vobr-17A.jpg
Fotografie: I Češi věří, že míč je kulatý a že hra je hra. Ale pohádka, že vyhrávat by měl prostě jen ten lepší – ta se tady prosazuje pořád obtížně. – Autor: Profimedia.cz/Corbis, www.profimedia.cz • Autor: Respekt

Poslouchat pořád řeči o tom, jak je Česko zkorumpované, může jít časem na nervy, zvlášť když to je pravda. Teď je ale čas na optimističtější zprávy: po dlouhých letech bezradnosti a nezájmu se vládní protikorupční agendy ujali lidé, jejichž plány mají hlavu a patu. Navíc se ukazuje, že o kus svého království přišli zdejší úplatkáři už teď. A nebyla to žádná věda.

Zdá se to neuvěřitelné, ale tak banální záležitost, jako je registrace nové firmy na úřadech, tady ještě před pár lety připomínala kapitoly z Kafkova Zámku. Když se člověk vyškrábal do posledního patra Městského soudu v Praze, vítaly ho zamřížované dveře a nesmlouvavý pohled justiční stráže. Na zápis do obchodního rejstříku se čekalo až půl roku, takže nedočkavci chtě nechtě sáhli do kapsy, aby jejich balíček dokumentů někdo popostrčil před ostatní. Soud přitom vyřizoval polovinu všech žádostí v republice. Bylo to dokonalé korupční podhoubí: k úředníkům měli lepší přístup někteří advokáti, kteří na nefunkčnosti systému vydělávali. Došlo to tak daleko, že jednu úřednici k překvapení kolegů odvedla policie rovnou z práce na výslech.

Jdeš do divočiny

„Řekl jsem si, a dost, s tím se musí něco dělat,“ říká prošedivělý soudce v černém tričku pod světlým sakem. Předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček mluví bez obalu, dojem „ranaře“ ještě posiluje bič na cirkusové koně v rohu jeho kanceláře. „Ten jsem dostal ještě s cukrem od předsedy vrchního soudu, odkud jsem přecházel na městský soud. Dal mi ho se slovy, že jdu z klidu do divočiny a budou se mi hodit nějaké nástroje,“ zachycuje zvědavý novinářský pohled a vzápětí se vrací k atmosféře v novém působišti. „Snažil jsem se zjistit, kdo se u nás nechává podplácet, psal jsem i do novin, vyzýval lidi, aby nám ty korupčníky lidově řečeno napráskali, ale nikdo se nepřihlásil,“ popisuje svoji počáteční bezradnost. „Časem jsme ale přišli na to, že nemá smysl postavit ke každé místnosti četníka, aby hlídal, jestli někdo nechodí s obálkou. Řekli jsme si, že když se systém rozpohybuje a začne fungovat, přestane být ke korupci důvod.“

A tak zamíchali s administrativou tak, že najednou začala pracovat lépe. V první řadě na rejstřík poslali víc lidí – skupina osmi soudců se rozrostla na jedenáct, každý z nich místo jednoho pomocného úředníka dostal tři. „Bylo to na úkor jiných agend, ale změna na obchodním rejstříku byla kvůli jeho temné pověsti priorita,“ říká tehdejší místopředseda soudu František Ištvánek. Začali také víc využívat počítače. „Soudci všechna rozhodnutí psali na stroji a úředníci to zase přenášeli do počítače. Donutili jsme soudce, aby psali rovnou do computerů.“ Vedení také na své kolegy víc dohlíželo, a pokud nepracovali dost rychle nebo se u nich prokázalo napojení na „urychlovací klany“, museli se poroučet. Takový osud potkal dvě vyšší soudní úřednice. Z mezinárodních setkání a sympozií pořádaných soudem vyplynulo i další doporučení: udržujte neformální kontakty s advokáty.

Zatímco u klasického soudnictví je nejlepší, když se všichni sejdou až v soudní síni, u rejstříkového je to jinak: jde o zrychlení byrokratických procedur a leckdy je levnější a rychlejší upozornit advokáta telefonicky nebo osobně na nějaký formální nedostatek, který pak může hbitě odstranit. Výsledek se dostavil překvapivě brzo. „Za rok jsme se vešli do tehdejších patnáctidenních lhůt, a dál to šlo dolů, takže když novela obchodního zákoníku lhůtu snížila na pět dní, byli jsme připravení,“ rekapituluje Jan Sváček.

Na mříže a justiční stráž dnes můžete zapomenout, do podatelny rejstříku proudí bez omezení řeka podnikatelů a právníků. Jako v bance si vytisknou lístek a za pár minut už na displeji bliká jejich číslo s označením jedné z kanceláří, které je obslouží. „Žádné výjimečné průtahy jsem tu nezažila,“ zvedá oči od lejster studentka práv, která pro advokátní kancelář nosí spisy na soud. „Procedura trvá maximálně deset dní,“ shoduje se s vedle čekající advokátkou. „Slyšel jsem, že jsou firmy, které vydělávají na urychlení zápisu. Ale sám jsem se s nimi nesetkal. Neprovozuji takovou živnost, abych se musel dostat do rejstříku do druhého dne,“ odpovídá na dotaz po osobní zkušenosti s korupcí majitel účetní firmy Alexandr Lomakin.„Nejčastěji se na ‚zprostředkovatele‘ tohoto typu asi obracejí cizinci, kteří neumějí česky, neznají zdejší zákony. Ostatním stačí se podívat na internet, tam se dá najít spousta informací.“

Podle Jana Sváčka se ještě dnes v ojedinělých případech daří kšeftařům přesvědčit firmy, že jsou schopni zajistit registraci dřív. „Volal mi kamarád, že chce do týdne založit firmu, prý jestli by to nešlo zařídit. Ale ono není co zařizovat.“

Rychle to ubývá

Příběh jednoho ze symbolů české korupce je do značné míry odpovědí na otázku, kterou si zřejmě více či méně vědomě položil každý, kdo v téhle zemi pobývá nebo s ní nějak spojuje svůj život. Proč má Česko pověst tolik zkorumpované země? Nejsme ani v Africe ani v Latinské Americe ani na Balkáně, řekne si nejeden našinec. Už skoro dvě desetiletí Češi zdokonalují kontrolu své demokratické vlády, bohatnou a učí se slušným mravům. Jenže dnešní realita se s nějakými kulturními vzorci vůbec neshoduje. Podle celosvětově uznávaného průzkumu Gallupova ústavu vloni sedmnáct procent Čechů přiznalo, že za uplynulý rok dali buď sami, nebo někdo z rodiny úplatek. Pro srovnání: v Polsku 5 procent, v Kolumbii šest, v Bulharsku osm, v Pákistánu patnáct, Finsko jedno procento, Británie dvě. Jsme na tom opravdu tak bledě? Jakákoli srovnání ale nejsou podstatná. Důležité jsou motivy zdejšího úplatkářství, které Čechy vyřazuje ze západní společnosti, poškozuje je morálně i ekonomicky.

Nejpevnější kořeny zdejší korupce je třeba hledat ve čtyřiceti letech komunismu, to je evidentní. Byť si i tehdy mnoho lidí zachovávalo čistý štít, šlo o všudypřítomnou součást běžného života, v podstatě vynucenou totalitním státem. Mizerné platy vyměřované podle loajality k režimu, neochota ocenit schopnosti a kriminalizace podnikání vedly k heslu „Kdo nekrade, okrádá rodinu“. Druhým důvodem byl nedostatek základních služeb a za třetí úplatky sloužily v klientelistické společnosti jako kompenzace za nedostatek známostí.

Tyhle rysy – především laxní vztah k veřejným penězům a špatná kvalita služeb provázely zdejší ochotu korumpovat i po změně režimu. Jsme vlastně svědky (nebo spíš strůjci) dvojí korupce: té velké na úrovni politiky či státní správy a té malé v běžném přístupu ke službám. Takhle rozdělená korupce přece jen vede k jistému uklidnění: minimálně drobná korupce v přístupu ke službám se postupně snižuje s tím, jak se tyto služby zlepšují. Nikoho (alespoň snad ze čtenářů Respektu) už by zřejmě nenapadlo nabízet úplatek u zelináře nebo v autoservisu. Zatímco například v běžné venkovské nemocnici v Rumunsku je normální, že bez úplatku nehne doktor ani tváří v tvář nemocnému prstem, z českého zdravotnictví úplatky rychle mizí všude tam, kde se z pacienta stává v nejlepším slova smyslu zákazník. Úplatky naopak stále provázejí černý trh s byty a mizerný přístup do škol (gymnázia, vysoké školy).

I ve státní správě pomáhá zavedení tržních principů. Příkladem může být vydávání pasů, kde si zájemci o rychlou službu připlatí několik set korun, ostatní si počkají. „Drobná korupce rychle ubývá například profesionalizací státní správy nebo prostým zpřístupněním služeb. Naproti tomu velká politická korupce pořád kvete,“ říká Michal Štička z Transparency International.

Vyplňte dotazník

Z průzkumů vyplývá, že za nejzkorumpovanější považují lidé politické strany. „Je to pochopitelné,“ míní Štička. „Strany mají malý počet členů, není těžké ovládnout kandidátku v obci nebo v kraji. Z finanční pomoci pak vzniká propojení s podnikateli, kterým se politici po vstupu na radnici chtějí odvděčit za podporu.“

Právě velká politická korupce si dnes žádá odvážná řešení, která nemůže udělat nikdo jiný než sami politici. A v tom je jejich úskalí. Papírovým bojem proti korupci se zaštiťovaly tuzemské vlády už od dob premiéra Václava Klause a minulých patnáct let jednoznačně prokázalo, že peníze vynaložené na různé analýzy a zprávy o korupci se zařadily mezi finanční ztráty. Korupce totiž neklesala, naopak skandálů kolem korupčního jednání nejvyšších i komunálních politiků přibývalo. To je fakt, který není nutné dokládat nějakými statistikami.

I vláda Mirka Topolánka, ještě ta minulá, přišla na jednom ze svých prvních zasedání se „strategií v boji proti korupci na období let 2006–2011“. Návrh vyšel z úřadu ministra vnitra Ivana Langera a vzbuzuje svým stručným a systematickým obsahem jistou naději. Langer vymyslel tři klíčová slova – prevence, průhlednost a postih. Ostatně na těchto třech pojmech stojí strategie úspěšného boje proti korupci všude ve světě.

Vypracování protikorupčního plánu dostal od vlády na starost Langerův náměstek Zdeněk Zajíček. Tento klidný a vstřícný muž postavil svou vizi na systému, kdy bude každý výstup státní správy, zákonodárců a později i samosprávy hodnocen podle toho, jaké přináší riziko korupce.

Co si pod tím představit? Ukažme si to třeba na dva roky starém (a naštěstí po sérii skandálů zamítnutém) usnesení vlády, že finančně lukrativní biolíh bude moci vyrábět jen několik firem se státní licencí. Už tehdy bylo zřejmé, jak velký to otevírá prostor pro korupci úředníků, kteří by o takových licencích měli rozhodovat. Podle Zajíčkova návrhu by měl už v brzké budoucnosti doprovodit každé podobné usnesení i dotazník, z něhož bude zřejmé, jaké riziko korupce ten či onen konkrétní krok nese. V případě výroby biolihu by v něm stálo, kolik lidí a proč bude o licenci rozhodovat, podle jakých kritérií, kdo je bude kontrolovat, za jakou cenu a jak bude proces rozhodování přístupný veřejnosti. Když v dotazníku vyjde riziko korupce jako velmi pravděpodobné, budou muset politici veřejnosti vysvětlit, v čem je jejich usnesení nebo zákon tak zásadní, že jej schválili, i když podporuje korupci. Anebo budou nuceni hledat jinou cestu.

Vypadá to jednoduše, ale jak uvést tuhle potřebnou novinku do praxe? I tady už přišel náměstek Zajíček s prvním krokem. Všechny rezorty dnes pracují na vlastním protikorupčním auditu. Hodnotí svá minulá rozhodnutí a práci podle dodaného formuláře. Na jeho znění spolupracovala organizace Transparency International s několika ministerstvy. A vypadá to, že jde o skutečný průlom, a pokud ministerstva vyplní formulář poctivě, bude moci vzniknout dost přesná analýza toho, co všechno se v Česku na vytváření korupčního prostředí podílí.

Zní to slibně, ale například všechny rezorty až dosud vždy jednotně tvrdily o svých výběrových řízeních na veřejné zakázky, že proběhla v mezích zákona a „určitě jimi nikdo nemanipuloval“. Proč by teď tedy psaly do dotazníku něco jiného? Proč by na sebe šily bič? „Ano, je to trochu problém,“ připouští Zajíček. „On už jeden audit na rezortech proběhl a výstupy napovídají, že ministerstva u sebe nevidí žádné riziko korupce. Rozeslali jsme tedy jakési metodické doporučení, jak ministerská rozhodnutí posuzovat. Věříme, že tahle metodika je přinutí odpovědět velmi přesně,“ říká náměstek Zajíček.

Nicméně audit je jen prvním krokem. Během řady rozhovorů s experty Transparency International a třeba i americkými odborníky se na ministerstvu vnitra rozběhla práce na řadě změn zákona, do značné míry kopírující slovenský systém boje proti korupci.

S Čunkem na krku

V Česku tak vzniknou soudní senáty specializované na korupci a s ní související trestnou činnost, třeba praní špinavých peněz. Vláda je pevně rozhodnuta prosadit zřízení instituce tajného agenta. Minulé parlamenty sice podobné pokusy odmítly s tím, že provokovat trestnou činnost prostřednictvím policejního agenta není etické, ale instituci tajného agenta bez problémů provozuje řada zemí, mezi nimi například i Spojené státy, tedy země s několikasetletým budováním politické etiky. Kvůli odporu českého parlamentu vymysleli na vnitru lehčí verzi zákona, agenta, který bude v podsvětí a mezi korupčníky trestnou činnost jen monitorovat. Jeho zprávy pak bude možné použít jako svědectví u soudu.

Každopádně tajní agenti jsou v boji proti korupci naprosto zásadní. Při korupci neexistuje klasická oběť, uplácený i uplácející páchají zločin a oba z korupce profitují. Pokud nepromluví před policií a soudy ani jeden z nich, je prakticky nemožné korupci prokázat. Takže všude ve vyspělém světě se vede proti korupci tzv. tajné vyšetřování, agenti jsou nasazováni do rizikových prostředí a jejich zprávy jsou pro vyšetřování klíčové.

Nicméně bude to dlouhá cesta. Stačí připomenout jen renomé protikorupčních jednotek, které kdy v Česku existovaly. Za třináct let práce nedokázaly usvědčit žádného zásadního korupčníka. Nikdy z nich nevyšly analýzy, které by vedly k okleštění korupčního a klientelistického přístupu všech tuzemských vlád k rozhodování o zásadních obchodech. Poslední fungující protikorupční jednotka se prakticky rozpadla, když z ní odešla – hlavně kvůli pochybnostem o stylu práce a posluhování šéfů policie politikům – většina lidí.

„Proto připravujeme v policii zásadní reorganizaci,“ říká ministr Langer. Podle něj je nesmysl rozdělení na jednotky specializované tu na organizovaný zločin, tu na praní špinavých peněz, tu na korupci. „Podle našich informací nejvíc korumpují lidé z organizovaného zločinu, různé ekonomické skupiny, a úplatky se zase musí proprat – takže tu musí existovat silná Národní kriminální centrála, která bude vyšetřovat komplexně.“ Langer se vrací ke zvyklostem první poloviny devadesátých let. Chce do služeb policie najmout co nejvíce vzdělaných lidí se znalostí cizích jazyků, nechat je proškolit v zahraničí a na nich stavět.

Zní to pěkně. Ale vláda má v boji proti korupci jeden zásadní problém. Je jím Jiří Čunek, místopředseda kabinetu obviněný policií z braní úplatků, muž, který nedokáže vysvětlit původ svých peněz a pozadí různých obchodů a který stále mění svá prohlášení. Je fakt, že zákonitosti tuzemské koaliční politiky staví v Čunkově případě premiéra i ministry z jiných stran do role statistů, kteří nemohou nic než čekat, jak se podezřelý rozhodne. Nicméně viděno optikou práce náměstka Zajíčka volí vláda v „kauze Čunek“ paradoxně klientelistický přístup: pokud by měla vyplnit dotazník a klasifikovat míru korupčního rizika, které vyvolává vicepremiérovo setrvání v kabinetu, musela by použít velmi vysokou známku.


Důslednost po česku

Pro potlačení korupce a její vnímání ve veřejnosti jsou důležité nejen propracované vládní koncepce, ale také série drobných konkrétních kroků v terénu. Příkladů je celá řada, podívejme se blíže na nejkřiklavější – na dopravní policii.

„Policie nemá dobré jméno. Přicházím kromě jiného zamezit korupci uvnitř sboru, aby už nadále nepatřil mezi instituce označované veřejností jako nejzkorumpovanější,“ prohlašoval Vladislav Husák před rokem a půl při svém nástupu do křesla policejního prezidenta. Konkrétní kroky, jež navrhoval, se nakonec soustředily jen na prosazení nákupu diktafonů pro všechny dopravní policisty. Ale i tak byl jeho nápad chvályhodný. Měl totiž omezit nejkřiklavější projev policejní korupce.

Řada řidičů zná ten zážitek z vlastní zkušenosti. Zaplatit tisíc korun „na bloky“, nebo pět set mimo ně policistovi do kapsy? Právě tahle scéna z českých silnic, v Německu či Spojených státech dnes téměř nepředstavitelná, zřejmě dělá z dopravních policistů nejžhavější kandidáty na titul nejúplatnějších živočichů mezi Aší a Těšínem. Nahrávání jejich práce mělo tuhle ostudnou pověst napravit. Husák u policie nedávno skončil, jak tedy jeho plán s diktafony dopadl?

Sám bývalý prezident neví. „Dal jsem to na starost svému ekonomickému náměstkovi a uvedení do praxe jsem už nekontroloval,“ říká Husák. Dotazem na tiskový odbor zjistíme, že policie nakoupila 171 diktafonů pro svoji středočeskou správu a dalších 200 bylo rozděleno mezi ostatní policejní správy.

Jak se ty přístroje využívají? „Na prezidiu žádné vyhodnocení neděláme, musíte se obrátit na jednotky, které je vlastní,“ píše v e-mailu tiskový odbor Policejního prezidia ČR. „Podívejte, neexistuje žádný předpis, který by policistovi ukládal, že musí každý kontakt s řidičem nahrát. Je to na něm. A nemám žádnou zprávu, že bychom měli nějakou nahrávku, která by policistu usvědčovala z korupce, vlastně to ani nejde, policisté by usvědčovali sami sebe,“ říká Soňa Budská, tisková mluvčí středočeské policejní správy, kde mají v majetku nejvíc diktafonů. Proč je tedy nahrávání dobrovolné a proč je tamní šéfové svým podřízeným nepřikážou, na to mluvčí Budská odpovědět neumí.

Kromě diktafonů policejní prezident Husák v rámci boje proti korupci v dopravní policii prosazoval nákup přístrojů, kde mohli řidiči platit kartami. Nešlo by o žádný zaručený recept, ale další krůček, jak policejní pokušení brát úplatky omezit. Opět – ve Středočeském kraji bylo pořízeno padesát přístrojů, ale podle tiskového odboru Policejního prezidia ČR řidiči odmítali kartami platit, a tak byl projekt jako nerentabilní úplně zastaven.



Jak hvězdy YouTube losovaly ve Varech

Vypadá to jako docela nudné domácí video, dva muži loví z hrnce očíslované lístky, další dva lidé otráveně přihlížejí. Proč si, proboha, tuhle scénku posílají e-mailem takové tisíce lidí, proč se dokonce ocitla mezi nejsledovanějšími skeči internetového portálu YouTube? Pro odpověď se stačí dodívat: místo aby losující kartičky jednoduše vytáhl, začne v hloubi „osudí“ dlouze hrabat a ne a ne najít ten správný los. Více než minutová anabáze nakonec rozesměje i přítomnou notářku. Jenže až tak k smíchu to není: video je z Karlových Varů a snímá výběr finalistů české veřejné zakázky za miliardu korun.

Žádost, prosím

Podobně vydařenou sezonu karlovarští hokejisté už léta nepamatují, z play off sice vypadli sotva začalo, oproti předešlým letům je ale už vstup do něj velký úspěch. K dalšímu zlepšování by jim brzy měla pomoct i nová sportovní hala, kterou teď město staví vedle zchátralého stadionu. Zatím jsou tu jen kopce shrnuté hlíny, první skandující fanoušci by se mohli objevit za rok. Už teď je ale kolem rekordní městské investice rušno, sepisují se petice, na začátek dubna je ohlášená demonstrace. „Tenhle týden jsme to podali popáté,“ říká karlovarský zastupitel za Evropské demokraty Jiří Kotek (50) a vytahuje z batohu desky s potištěnými papíry. „Jako pokaždé ale rada smetla návrh na zastavení stavby ze stolu.“

Kotek, který se mezi zastupitele vrátil po osmi letech podnikání v reklamě, si s vedením radnice ovládaným koalicí ODS a ČSSD příliš nerozumí ani v jiných věcech. Na svých internetových Antiradničních listech čerstvě kritizuje například prodej historických domů v centru lázní firmám s vazbami na několik politiků z rady města. „Proti současné koalici sice nemáme šanci nic prosadit, lidé se alespoň dozvědí víc o tom, jak se tu věci mají,“ říká Kotek, který nahrávku losování uveřejnil – nejdříve na zastupitelstvu, pak i v médiích. Našel ji na cédéčku, které na něj spolu se strohým notářským zápisem vypadlo z úřední složky, když po nástupu do zastupitelské funkce pátral, jak se ta miliardová investice vlastně před volbami (za vlády stejné koalice, jako je ta dnešní) rozhodla. Mimochodem krátce po zastupitelově nálezu schválil karlovarský magistrát koaliční většinou usnesení, že bude-li kdokoli další po úřadu chtít nějaké informace, má si podat písemnou žádost. Na tu mu město se souhlasem vedení odpoví do třiceti dnů.

Hlavně hodně inkoustu

Kotkova aktivita nepřinesla jen zábavu fanouškům YouTube. Díky ní se o karlovarský tanec kolem hlasovacího hrnce začali zajímat i detektivové z protikorupční policie a vyžádali si dokumentaci k celému výběrovému řízení. Video totiž naznačuje, že celý tendr nemusel být až tak náhodný, jak se zdálo. Není tedy od věci si připomenout, proč vůbec k miliardové loterii došlo.

Soutěž na stavbu arény neorganizovala sama karlovarská radnice, ta si jen před více než rokem určila, co všechno by měl hokejový svatostánek zvládnout (mimo jiné i pořádání koncertů a konferencí). Zbytek už nechala na pražské firmě Stormen, která měla vybrat tu nejlepší nabídku. Celkem o zakázku projevilo zájem šestnáct firem. Radní se ale s firmou Stormen dohodli, že vybírat se bude jen z pěti z nich. „Chtěli jsme zamezit zbytečným průtahům,“ vysvětluje e-mailem dost nejasně karlovarský náměstek Petr Keřka, který měl jako ekonomický šéf magistrátu věc na starosti. Promluvit si alespoň telefonicky o tom, proč radnice bez čtení vyhodila přihlášku jedenácti možná schopnějších stavařů, nemá Keřka „absolutně“ čas. Takový tendr přitom není úplně běžnou praxí, většinou se firmy měří v obecnějším předkole a finalisté se vybírají podle konkrétních nabídek. Na druhou stranu i tenhle postup radnicím zákon dovoluje. Losování má být v takovém případě zárukou rovných šancí pro všechny uchazeče: postup či neúspěch je prostě dílem férové náhody. Problém je v tom, že při pohledu na karlovarské video člověku myšlenky na fair play zrovna nevytanou. Co se to vlastně při směšném šátrání v hrnci s šestnácti vstupenkami k miliardovému kšeftu stalo?

Leoš Materna, který měl vhazování lístků do osudí na starosti, má vysvětlení. „Přijeli jsme těsně před losováním a všechno připravovali až na místě. Tak to mělo být, do té chvíle jsme o soutěži nevěděli skoro nic,“ říká Materna, zaměstnanec firmy Stone Block, které firma Stormen, pověřená organizací soutěže, předala vlastní provedení hlasování. Za zdržení při losování může podle Materny razítková barva, která na ústřižcích z křídového papíru nestačila zaschnout a olepila prý losujícímu kolegovi prsty natolik, že vytáhnout jenom jeden neslepený papír byl pořádný oříšek. To, že na křídovém papíře zasychá barva dlouho – podle tiskařských expertů i pár hodin –, ví každý, kdo se tyto dvě věci někdy snažil dát dohromady. Jak to, že to nevěděli – nebo aspoň nerozpoznali na místě – profesionálové ze Stone Block? „My jsme takové losování dělali poprvé a nedošlo nám, že na polštářek lijeme moc barvy,“ říká Materna s tím, že jeho firma se obvykle věnuje dražbám. Na jedné z nich jim prý také člověk z firmy Stormen losovací kšeftík nabídl.

Ať už vysvětlení s lepivou barvou vyvolává jakékoli pochybnosti, jisté je, že díky němu nelze podivné šmátrání v losovací nádobě jednoznačně nazvat podvodem. Nicméně podezření, že v Karlových Varech tenkrát nerozhodovala náhoda, zůstává. Mezi finálovou pětkou se totiž právě po onom dlouhém závěrečném hledání objevila liberecká stavařská společnost Syner – typický a léta zmiňovaný příklad nezdravého propojení tuzemské politiky se soukromým byznysem. V domovském Liberci má za sebou stavbu podobné arény, jakou by teď chtěli Karlovarští, a také zhruba čtyřicet procent všech veřejných stavebních projektů, které tady v posledních letech město rozdělovalo. V radě města přitom zasedá hned několik bývalých zaměstnanců Syneru, sám liberecký primátor Jiří Kittner má za sebou angažmá ve funkci jeho ekonomického ředitele. I díky tomu se Liberec pravidelně umisťuje na předních místech žebříčku nejméně důvěryhodných investorských lokalit v zemi. Dlouho omílaná podezření z korupce a klientelismu už přitom na severu Čech mají i jasné výsledky: šéfovi Syneru Petru Syrovátkovi dnes kvůli podezření z korupce obecních politiků hrozí pětileté vězení.

O zkušenostech z libereckých veřejných zakázek by mohl vyprávět i jednatel firmy Stormen Jiří Pilský: jeho firma Ralsko (dnes v likvidaci) stavěla tamní Krajskou vědeckou knihovnu. On by také mohl vysvětlit, proč k organizaci losování vybral zcela nezkušenou firmu a udělal tak z důležitého tendru komedii pro fanoušky home videa. Sehnat ho ale není vůbec snadné. „Pan Pilský je mimo kancelář a mobil nemá s sebou,“ hlásí celý týden sekretářka z pražského sídla společnosti Stormen.

Tam to probereme

Nebýt videa, karlovarské dohady by nakonec nemusely být až tak výjimečné. Česká veřejnost vytrénovaná předlistopadovou érou státně legalizovaného zlodějství bere mlhu kolem veřejných zakázek jako věc, která prostě ke „špíně jménem politika“ patří. Jenže videozáznam zachycuje další nepochopitelnou věc: losování jako garant regulérnosti sleduje státní notářka a na proměnu seriózní soutěže v komedii reaguje místo pohoršení smíchem. Co si o tom myslet?

V čekárně u notářky Lenky Machové nás vítá profesionální úsměv její sekretářky, jakmile se však ukáže, o jaký dotaz nám jde, je po zdvořilosti veta. „Nemá teď na vás čas,“ vyprovází nás sekretářka ze dveří. „A ani mít nebudu, k téhle věci se zkrátka vůbec nechci vyjadřovat,“ říká pak do telefonu sama Lenka Machová.

Mluvit se nechce ani prezidentovi Západočeské notářské komory Josefu Burdovi. Video sice viděl – dostalo se totiž až do televizních zpráv –, ale jak říká, příliš pozornosti mu nevěnoval. „Z těch záběrů nemůžu posoudit, jestli šlo o chybu notáře, nebo ne. Když se děje něco mimořádného, má to notář uvést do zápisu, a ten jsem neviděl,“ říká Josef Burda. Kdyby si zápis doktorky Machové vyžádal, našel by v něm jen strohou větu, že „losování proběhlo“. Tato zpráva pana Burdu přece jen trochu vyvádí z konceptu. „Nikde jsem neřekl, že se tou záležitostí už nebudu zabývat,“ říká. „Příští týden mám schůzi s některými kolegy a tam to probereme.“

Kdyby si chtěl prezident západočeských notářů připomenout samotnou scénku, bude mít dobrou příležitost. Podařené losování si chtějí znovu promítnout i účastnícím středeční karlovarské demonstrace.


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte