V dědečkových brýlích

„Olé, olé, Pinochet héroé…“ ozývalo se v Chile ze stovek úst lidí, kteří si jako Pinochetův vnuk, kapitán Augusto Pinochet Molina, myslí, že to byl „jeden z největších světových vůdců své doby“. Diktátorovi příznivci jsou dodnes přesvědčení, že je spasil před hrůzami komunistické totality. Jiní lidé na jiném náměstí skandovali „Umřel, konečně umřel!“ a fotografie obětí Pinochetova režimu, které nesli jejich příbuzní, jako by se hořce usmívaly. „Doufám, že se moje dcera Paulina, která byla zavražděna jako dvacetiletá, dočká spravedlnosti,“ řekla na oslavě Pinochetovy smrti v centru Santiaga de Chile jedna matka – spravedlnosti, které generál zcela beztrestně vyklouzl.

„Je potřeba skoncovat s mýtem, že ekonomické úspěchy mohou ospravedlnit porušování lidských práv,“ sdělil jednomu z největších brazilských deníků Folha de São Paulo chilský politolog a sociolog Manuel Antonio Garretón. V zemích jako Brazílie, Paraguay či Argentina je Pinochetova smrt velmi pečlivě sledována. Prošly totiž podobnou historickou zkušeností jako Chile, jejich vojenské diktatury používaly stejných metod a mučicí čety jednotlivých zemí si mezi sebou vyměňovaly „odborníky“.

Dodnes jsou mnozí generálové a vrahové těchto diktatur na svobodě, užívají spokojených důchodů a ani se nemusí namáhat předstírat senilitu jako Pinochet, protože hvězda španělského soudnictví Baltasar Garzón nestihne podávat žaloby na všechny diktátory světa. Když se v roce 1998 Garzón zasloužil o zadržení Pinocheta v Anglii, velmi se diskutovalo o tom, zda byl jeho krok správný a jestli se Španělsko, které za svou vlastní frankistickou minulostí narýsovalo „tlustou čáru“, náhodou nemíchá do věcí, které přísluší výhradně Chilanům.

Spravedlnost byla vykoupena předáním moci a politicky Chile éru diktatury ještě nestrávilo, v tom má Garzón pravdu. Vždyť i na pohřbu Pinocheta může důstojník pronášet oslavné věty na svého dědečka a nejvyšší armádní představitel Óscar Izurieta vysvětlovat, že „vojenský puč 11. září 1973 byl jediným východiskem z krize“. Současná prezidentka Michelle Bacheletová navrhla propuštění Pinochetova vnuka z armády a chilští senátoři budou žádat po Izurietovi vysvětlení jeho výroků. Tato demonstrace armádní moci nebyla na pohřbu Pinocheta náhodná. Přestože Chile de facto od roku 1990 prochází procesem demokratizace společnosti, armáda se jen velmi nerada podřizuje zvoleným civilistům. Dívá se na ně přes silné sluneční brýle pořád ještě pěkně shora.

Přestože spravedlnost je v Chile a dalších zemích nejen slepá, ale taky pěkně pomalá, nástup Michelle Bacheletové, jedné z obětí Pinochetova režimu, která přežila mučení v hrůzné vile Grimaldi, dává naději, že vyšetřovací komise zločinů diktatury budou skutečně fungovat. Pinochet byl symbolickou postavou, ale s jeho smrtí pro Chile definitivně končí jedno neblahé období. Období šedých vojenských helmic, zbabělé senility „doživotního senátora“ a snad i příliš tichého požadavku, aby armáda jako jeden muž prohlásila „mea culpa“.

Autorka je hispanistka.