Češi mají klid
Obraz postkomunistické střední Evropy je tedy na první pohled dosti pochmurný, možná je ale na místě střízlivější pohled.
Mohlo by se zdát, že s postkomunistickými zeměmi střední Evropy to jde z kopce. V Polsku vládnou bratři Kaczyńští, jejichž nacionalismus, katolický fundamentalismus i víra v polský mesianismus vzbuzují oprávněné obavy. Spojenectví jejich strany Právo a spravedlnost s ultrakonzervativní Ligou polských rodin a populistickou Sebeobranou tyto obavy jen podporuje. Na Slovensku pro změnu šéf populisticko-levicového Směru Robert Fico sestavil po volebním vítězství vládní koalici s nechvalně proslulým HZDS Vladimíra Mečiara a s ultranacionalistickou SNS Jána Sloty. Situace v Maďarsku se zdá být o něco lepší, ale i tam mocný opoziční Fidesz opakovaně flirtuje s krajní pravicí, zatímco vládnoucí strana je pohrobkem komunistů. V Česku máme pro změnu Komunistickou stranu Čech a Moravy, která se zdá být stále blíže podílu na moci.
Ve všech čtyřech zemích Visegrádu také rostou projevy nesnášenlivosti. V Polsku se protestuje proti homosexuálům a sílí volání po znovuzavedení trestu smrti, na Slovensku se množí útoky na etnické Maďary, v Česku jsme svědky pravidelných demonstrací krajní pravice.
Instituce bez lidí
Obraz postkomunistické střední Evropy je tedy na první pohled dosti pochmurný. Někteří analytici se dokonce ptají, zda Evropská unie udělala dobře, když bývalé satelity Sovětského svazu přijala v roce 2004 za členy. Možná je ale na místě střízlivější pohled. Jevy, jako jsou nacionalismus nebo vstup populistických stran s nedemokratickými tendencemi…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
