Jeden den v životě

Vstávám v šest. Máma mi vždy vtloukala do hlavy, abych si na dni našel něco pěkného. Takže vstávám a na metro jdu schválně s pětiminutovou zacházkou, abych se v parku zaposlouchal do těch k zbláznění duševně vyrovnaných ptačích pěvců. Pak už je to jedna velká mela. Po eskalátorech se proti mně valí onen šestiprocentní růst HDP, vetkaný do kruhů pod očima, zachmuřených tváří a oranžovobledé strnulosti. Všichni jsme začteni do rychlonovin a v mačkanici vnímáme pouze názvy stanic a nabytou rovnováhu. Po přestupu na autobus zabírám sedadlo nad levou zadní nápravou u okna. Zaručuje soukromí, už ho mám za ty dva roky, co zde jezdím, téměř rezervované. Stejně jako má pravou zadní nápravu rezervovanou paní, kterou neznám jménem, ale o které vím jinak téměř vše, kolik má kostýmů, co čte, kde vystupuje atd. Jezdíme totiž den co den nastejno. A právě tak sedm dalších statečných. Bráním se spánku. Stojíme v zácpě, kterou způsobila jednomístná auta lacinějších značek. Střední třída právě vyjela. Míjíme panelákovou krásu s nadstavbami a nejzáplatovanější chodníky světa – co kop, to pruh. Raději si načítám vědomosti. Vida, průměrný plat v Praze je už přes dvacet tisíc. Proto ta zácpa, dedukuji. Má dedukce ovšem končí u matné vzpomínky, jak rodiče zhrzeně ucukli, když jsem onehdá přišel domů se záměrem pochlubit se, že jsem učitelem. Teď už chápu jejich úlek, já totiž kazím průměr. Jsem mařitel průměrné mzdy, nebýt mne, mohla být vyšší. Mrzí mne to, a abych dosáhl na průměr, dělám opravdu všechno, co se dá. Jsem třídní, starám se mapovou sbírku, dvě učebny, vzal jsem si správcovství sítě na poloviční úvazek, pracuji s nadšením a s pílí. Ale stejně to na průměr nestačí. Musím pracovat víc. Víc a jinde, úplně to slyším.

Přichází první hodina a já umdlévám v rozhodnutí jít pracovat do perspektivních končin. Probíráme postkolonialismus. Proč jsou vlastně ti Afričané na tom tak bídně? Zabralo to, rozbíhá se debata a já jsem šťastný, že tímto alespoň trochu přispívám ke zmírnění obecného mínění o neschopnosti Afričanů. Hodina se převalí jak vlna a už je tu další, týkající se naší vlasti. Po pocitech štěstí je veta, při zkoušení nejsou nalezeny Jeseníky a Krkonoše, až po šťastném, minutovém hledání. Nikdo není dokonalý, ani třeťáci, uklidňuji se. Samozřejmě jsem pro zvýšení počtu gymnázií, jen ať všichni vědí, kde jsou Jeseníky! Uf, uf. Přichází oběd, máme na výběr hovězí kotletu s rýží a hovězí guláš s knedlíkem. Masu příliš neholduji, zvláště tomu školnímu, a tak je pro mne výběr v podstatě volbou, chci-li mít rýži, či knedlík. Odpolední hodiny se proženou línou strnulostí poobědní únavy a ke čtvrté už nezbývá než osprávcovat síť – tedy kontrola politých klávesnic, změna zapomenutých hesel, obnova standardních nastavení a výmaz her na serveru. A pak už vzhůru domů. Hodinová cesta. Můj autobus míjí už třetí dvoumilionový teréňák – tentokrát je to ovšem hummer, a to mi bere dech. Proč, proboha, někdo potřebuje v Praze jezdit hummerem? Chci se podívat na dotyčného, ale je skryt za černým sklem. Sprostě mu spílám a házím na něj ten nejodpornější a nejpohrdavější výraz, jakého jsem schopen. Doráží mne realitní četba. Hledám totiž byt. 2+1, milion a půl. Panelová zástavba, umakartové jádro. Zato s vanou a ve dvanáctém patře s výhledem! Ber to, křičí na mne poslední špetka úcty. S hypotékou na třicet let to zvládneš. Máš přece od rodičů dvoje spoření! No jo, ale co dovolené, auto (hummer, jistě), tu a tam večeře a třeba vánoční dárky. Upadám do hluboké deprese. Jako ostatně každý den. Bydlím v desetimetrovém jedna plus nula, třetina platu na to jde, a hledím při tom závistivě na nové bydlení. Už jsem si vybral. Super výhled, terasa, omyl, dvě terasy, možnost hypotéky. Propočítávám to. Hm, musel bych být učitelem třikrát. Zkusím se naklonovat. Ještě že má přítelkyně je shovívavá. Zatím, šije do mne deprese. Myslím na poselství budoucím generacím, na povolání, které je posláním. Vychovávám ten šestiprocentní růst HDP! Je už sedmá a já se belhám domů usnout. Usínám s vědomím, že jsem za sebou zanechal stopu.

Autor je učitel.