Těhotenství je prý nejkrásnější období v životě. Občas mě napadne, že tohle musel říct chlap. Jsem v sedmém měsíci; nikdy nevím, kdy na mě přijde zvracení, chodím jak kachna, všichni včetně úplně cizích lidí komentují velikost mého břicha, nálada mi lítá z extrému do extrému a ještě ke všemu se budím už v šest. Stejně tak dneska. Nakrmím kočku a jako vždycky mě napadne, jestli bych ještě neusnula. Muž vyspává a já mám být až v deset v prenatální poradně. Ještě že jsem si loni na dovolené v Thajsku udělala kurz jógy. Jdu cvičit. Hluboký dech, pozdrav slunci, několik ásan a na závěr uvolnění a pozdrav miminku. Snad mě vnímá a raduje se, že se na něj těším. Po dvou hodinách končím a je mi fajn. Dostávám příšerný hlad, pořádně snídám a odjíždím do porodnice.

Čekárna je plná budoucích tatínků, maminek a babiček. Mě nikdo nedoprovází. Zaplavuje mě sebelítost, hormony se vyplavily do krve, už to znám, za chvíli se mi bude chtít brečet… musím se trochu projít, říkám si, dejchej, je to jenom chemie, co by tu muž dělal.

Nedá mi to a poslouchám rozhovor dvou žen sedících naproti. Těhotná paní, tak pětatřicet, vypráví druhé, jak se jim daří, rozuměj jí a jejímu dítěti. Mluví zásadně v množném čísle, „my jsme měli nějaký problémy a museli jsme jít na amniocentézu, ale mimísek je v pořádku, no ale byly to nervy“. Trochu demence, říkám si, zlatá sebelítost.

Tatínkové v poradně zasvěceně probírají těhotenské záležitosti nebo si sdělují, jak koupili nový byt s hypotékou, auto na leasing atd. Jedna maminka má zase vyhlídnutý kočárek za osmnáct tisíc, ale že sehnala po kámošce levně za pár stovek NANNY, elektronický monitor dechu kojence. Vybavuju si, že jsem v knize pro těhotné četla o „zahnízďování“, období těhotenství, kdy on i ona nemyslí na nic jiného než jak připravovat bydlení a výbavu pro dítě.

Spíš než příprava hnízda mi ale to, co slyším, připadá jako nálet kobylek do hypermarketu. Mateřství je dobrej byznys. Napadá mě, že přidám v józe a meditaci, jen abych takhle brutálně nezahnízdila.

Do čekárny přichází sestřička a vyvolává: „Do ordinace paní Bakounová, připraví se magistra Koukalová a vyčurá se inženýrka Svobodová.“

Je neuvěřitelné, jak jsou tady ty sestry vysazené na status. To mě baví.

Po dvou hodinách čekání jdu konečně na řadu, dozvím se, že je všechno v pořádku, a štastná odcházím.

Pracuji na volné noze jako analytik výzkumu trhu. Slíbila jsem dodělat ještě nějaké projekty, takže musím domů pracovat. Tramvaj je plná, docela bych si sedla, poslední dobou mně tuhnou nohy. Přece jenom nosím už sedm kilo navíc. Stoupnu si schválně nad řadu sedadel, kde sedí samí muži. Dělám si takovéhle soukromé výzkumy, za celou dobu těhotenství mě totiž pustili sednout jen dva lidé – velmi stará dáma a jedna žena kolem třiceti jako já.

Stojím přímo nad mladíkem, tak pětadvacet. Cpe se pražským koláčem, vypadá zničeně, myslím, že je minimálně zhulenej. Koukne na mě a pak už jen sedí a čučí z okna. Stejně jako všichni ostatní, dělají, že nevidí. Tak zase nic, jsem zvědavá, jestli do konce těhotenství najdu alespoň jednoho muže, co mě pustí.

Doma dopíšu analýzu, nějak mi to nejde, po třech hodinách jsem dost unavená, kde jsou ty časy, kdy jsem se vydržela koncentrovat i deset hodin. Jdu si na chvíli lehnout. Probouzím se po dvou hodinách a je mi dobře. Volá máma, ptá se, jak se mám. No, pořád stejně. A co ty? Taky? Tak dobrý.

Jenže, sakra, report musím odeslat, takže zpátky k počítači. Sepisuju závěry, nejde mi to, mám velkou chuť na cigaretu, nebo kdybych si mohla jít zaběhat, říkám si. Drtěj mě hormony a odfrknout si stěží můžu, to přece není nejkrásnější období života. Zase se lituju.

Slibuju si, že v závěru těhotenství už si nebudu žádnou práci brát, budu jen chodit na procházky a dodělám nějaký věci na postgraduálu.

Nakonec si zapálím (snažím se kouřit maximálně pět denně), analýzu dopíšu a přemýšlím, co si dáme s mužem k večeři.

Ráda vařím, když je to občas a když mám čas. Dneska udělám zapečenou cuketu se sýrem a rýží, nějak to okořením.

Večeře se podařila, muž však nikde, prý se zdrží. Jde plavat a pak na pivo. Zrádce. Závidím.

Kouknu na zprávy, a pak vyřídím ještě nějaké e-maily. Muž přijde v deset, nadšeně vykládá, co měl dobrého k obědu (vždycky mi to dopodrobna popíše), pak jde číst noviny a brzy usne.

Sedím ještě u počítače, píše mi taky těhotná kamarádka něco o předporodních kurzech a svěřuje se, že je to teď krásný, že se o ní všichni starají, že je středem pozornosti. Tak přece to řekla ženská, o tom nejkrásnějším období života.

Já to tak nemám, ale beru, co je, a je to zázrak.

Autorka je marketingová analytička.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte