Nenašli jste, co hledáte?
Napište na [email protected]
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
děkuji za zájem a důvěru všem našim předplatitelům, kteří se rozhodli to s námi v příštím roce zkusit. Věřím, že vás dostatečně zajímavým čtením nezklameme. Totéž poděkování se samozřejmě vztahuje na všechny naše čtenáře. Jinak z obsahu nového Respektu vás chci upozornit na články z předvolební politické scény. Jde o rozhovor s předsedou ODS, dále komentář redaktora BBC Petra Fischera o sbližování Jiřího Paroubka a Václava Havla, zatřetí o pohled na jednoho z posledních disidentů ve vrcholné politice Svatopluka Karáska a konečně nepřehlédněte naši analýzu jednoho z hlavních předvolebních slibů ODS.
Srdečně zdraví
Muzeum romské kultury v Brně otevřelo první část své stálé expozice. Může to znít jako ne právě záživná zpráva, ale skrývá důležitou věc. Po polském Tarnowě je totiž Brno teprve druhým místem v Evropě, kde se divák může kdykoli seznámit s pohnutou historií nejperzekvovanějšího etnika kontinentu.
Minulý týden otevřená expozice je zatím jen částí zamýšleného projektu. Ve finále by měla výstava pokrývat celé dějiny Romů od putování z Indie, usazování na evropském kontinentu a dlouhá staletí diskriminace přes plynové komory Osvětimi až po dnešní ghetta.
Vnímaví posluchači, kteří se za dobrou muzikou neváhají vydat do méně propagovaných klubů, barů a kaváren, si už toho fenoménu určitě všimli. V Čechách a obzvláště v Praze se totiž jako houby po dešti vyrojili talentovaní písničkáři, které spojuje fakt, že pocházejí z anglicky mluvících zemí. Jeden den hrají v Balbínově poetické hospůdce a další večer baví stejným způsobem publikum v Paříži, Londýně či Hannoveru. Přitom bydlí na Andělu nebo Kačerově, mají české přítelkyně, případně manželky, a tudíž tu čím dál víc zapouštějí kořeny. Ukázkovým příkladem takových napůl usazených světoběžníků je Angličan James Harries a Australan Jamison Young.
Nepokoje na předměstích francouzských měst opět oživily v Německu diskusi o integraci místních přistěhovalců a jejich potomků. Komentátoři a politikové si často kladou otázku, zda se něco podobného jako ve Francii nebo v Nizozemí může stát i zde. V drtivé většině se shodují v tom, že v Německu neexistují předpoklady pro masové nepokoje mladistvých (potomků) přistěhovalců, žijících společensky na okraji. V německých velkoměstech totiž nenajdeme sociálně a etnicky striktně segregované čtvrti bez potřebné městské infrastruktury, kam by se „slušný“ občan stěží odvážil. Nicméně Němci už teď začínají pracovat na tom, aby se jednou pařížské nepokoje neodehrávaly i v nitru jejich země.
Shlížím ze Starého Smokovce dolů k Popradu. Tisíce světel blikají do noci. Svit, Matejovce, Štrba a samozřejmě Poprad. Obce pod nejvyššími slovenskými horami viditelně ozařují široké okolí, nic romantického na tom ale není. Připomíná to pohled ze zámku Jezeří v Krušných horách do povrchových hnědouhelných dolů. Žárovky na velkorypadlech a dopravnících, lustry v podtatranských domácnostech. Ale ještě loni na podzim by takový pohled možný nebyl.
tředomoří. V antické éře centrum tehdejší globalizace. V minulém půlstoletí turistická destinace evropské střední třídy. V posledních letech zdroj hlavních rizik pro Evropu – terorismu, nekontrolovaného přistěhovalectví i narkobyznysu. I takto zjednodušeně lze popsat posun ve významu Středozemního moře pro starý kontinent. Realita však nikdy není černobílá. Mnoho komentátorů například zdůrazňuje, jak moc stárnoucí Evropa potřebuje mladé pracovní síly přicházející přes toto moře. Jak ale oddělit přínosy od rizik? A jak rizika omezit? Právě proto se před deseti lety sešli v Barceloně zástupci obou břehů, a nyní toto setkání zopakovali. Vedlo to k něčemu konkrétnímu? V praxi bohužel nikoliv. Evropsko-mediteránní summit (Euromed) skončil bez hmatatelného výsledku.
Stínový ministr financí ODS Vlastimil Tlustý minulý víkend na sjezdu své strany představil nový daňový a sociální systém postavený na rovné 15% dani a z těch čísel přechází zrak: průměrná rodina, v níž alespoň jeden člen pracuje, si domů přinese o třetinu až čtvrtinu více peněz než dosud. Kromě toho ale klesne nezaměstnanost a zrychlí se hospodářský růst. Stručně – pokud příští volby vyhraje ODS, nastane v Česku ráj na zemi.
Tomáš Pitr dnes nepůsobí tak suverénně jako ještě před pár týdny, kdy v roli velkého hybatele skandálu Unipetrol s novináři uvolněně žertoval na adresu politiků a jejich bezedných úplatkářských kapes. „Jsem na horách v Německu. Potřeboval jsem vypadnout a dát si myšlenky do pořádku,“ zní z telefonu bezbarvý hlas muže, který den předtím dostal u soudu osm a půl roku vězení za podvod starý jedenáct let. Tak prudce se zlomil osud teprve čtyřiatřicetiletého podnikatele, který se dokázal – s pomocí význačných představitelů ČSSD – přeměnit z drobného veksláckého čachráře v jednoho z nejvlivnějších a nejbohatších průmyslníků v zemi. Jenže teď v létě zkřížil cestu svým ještě vlivnějším kolegům a karta se obrátila.
Na zdejším politickém nebi představuje zvláštní úkaz: demonstrativně vstupuje do strany, když ji její členové hromadně opouštějí a chce ji vést v momentě, kdy pro ostatní je už vlastně po smrti. I když se nakonec faráři a bývalému nepříteli státu Svatopluku Karáskovi na víkendovém sjezdu US-DEU nepodařilo dostat se do jejího čela, jeho politický vzestup a pád stojí za podrobnější popis. Je to příběh o tom, jak se v Česku dělá politika a jak se v jejím víru roztáčí i nezpochybnitelná morální autorita.
Nakonec se dohodneme, i když na sebe zatím ceníme zuby. Tak to alespoň vypadalo v pátek v Budapešti, kde se sešlo pět evropských lídrů nejvíce toužících po úspěchu nadcházejícího bruselského summitu o evropském rozpočtu na léta 2007 až 2013. Premiéři Visegrádské čtyřky potřebují rychlou dohodu proto, aby se jejich země stihly včas připravit na složitou technickou proceduru, která čerpání evropských miliard provází. Tony Blair zase označil rozpočet za prioritu svého předsednictví v Evropské unii a nehodlá z boje odejít poražený.
V osmdesátých letech jsme o prázdninách na Jadranu zaparkovali auto na pobřeží vedle stejně ošumělých českých škodovek. Jeden krajan si tehdy zavedl rituál: v horkém odpoledni je denně všechny obcházel, do každé nahlížel a hledal v jejich interiérech zlepšováky. Plastikové podložky a násady na řadicí páku v podobě lebky v něm probouzely nadšení, zatímco moře a cizina ho celkem nezajímaly. Bylo mi trapně, že máme stejný pas. Přesto se nedalo vyloučit, že ten muž by případně zachránil dítě před žralokem nebo položil život i za jiný ideál než za plyšáka pověšeného na zrcátku. Tohle se nedá předem odhadnout, a proto nelze tvrdit, že to byl malý český člověk. Přízemní a pitomé bylo pouze jeho chování, a nakonec možná i moje reakce.