Zlatou éru zažil český venkovský román v druhé polovině 19. století, stříbrnou pak za první republiky díky tzv. ruralistům, kteří měli blízko k agrární straně. S žádnou jinou poetikou komunisté po svém nástupu k moci tak mstivě nezúčtovali: nejenže básníky venkova umlčeli, ale většinu poslali na dlouhá léta do věznic. Nijak si tím ovšem nepomohli, neboť místo kýženého kolchoznického étosu ovládl české země spíš zaoceánský country styl. Spisovatel Jiří Hájíček (nar. 1967) ve svém novém románu Selský baroko navázal na ryze tuzemské tradice, a to nejen tematikou, ale také poctivou, lehce staromilskou formou vyprávění. Skoro detektivně přitom odkrývá viny a hříchy nedávné minulosti, aby se s nimi pokusil alespoň literárně vyrovnat.
Příběh generace, jež dospívala v nadějných šedesátých letech, ale vzápětí se musela vyrovnat s návratem neostalinismu, má celkem málo autentických vypravěčů. Tím cennější je sugestivní, syrově autentický románový debut
Věry Noskové
(nar. 1947)
Bereme, co je
. Vypravěčka, kterou autorka obdařila autobiografickými rysy, líčí své dětství a mládí v jihočeském maloměstě. Příběh poznamenala tísnivá atmosféra velkých dějin i soukromá historie rodiny s narušenými vztahy, jádrem však zůstává starý známý konflikt nekonformního jedince s okolím.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
