2005/50

Česká televize o víkendu vyhlásila padesát nejlepších Večerníčků, které má ve svém archivu. Divácké hlasování s přehledem vyhrály Krkonošské pohádky z roku 1974. Krkonošské pohádky vyhrály i před osmi lety, jak se můžete dočíst v článku z té doby.

Říká se, že osobní postoje a názory umělce nelze spojovat s jeho dílem, jenže na miniaturním prostoru české kulturní scény to jinak nejde. Filmy Jana Švankmajera včetně toho nejnovějšího s názvem Šílení jsou neosobní, chladné a autor je předkládá publiku s odstupem, jako když řezník pleskne o pult kusem hovězího (což se ostatně na plátně děje často). Přesto autorovy osobní postoje nejdou od jeho filmů oddělit, jsou jejich skrytou součástí. I Švankmajer mluví o tom, co se děje právě jemu. Komunisté ho nesnášeli, protože jeho vnitřní svoboda nešla spoutat represivními nástroji. A současný režim ho vystavil popularitě, která je pro něj zhoubná, jelikož přivedla na jeho filmy nepravé většinové publikum. Těžko říct, čím je víc ohrožen.

Tolik závažných zpráv o změně klimatu během pouhých několika dní zřejmě ještě veřejnost neslyšela. Podle některých analýz by mohl do konce století z arktického severu zmizet led, jako důsledek tání ledovců se ochlazuje i Golfský proud, který funguje zjednodušeně řečeno jako „kamna Evropy“, a planetě jako celku hrozí další zvyšování teploty.
Že se něco mění, mohli ale lidé letos pozorovat na vlastní oči. Vždyť Světový fond ochrany přírody minulý týden během jednání o ochraně klimatu, které pořádá OSN v Montrealu, konstatoval, že letošní rok bude zřejmě nejteplejším, nejsušším a také s největším počtem bouřek, co se kdy na této planetě podařilo zaznamenat přístroji.

Potřebujete svěží myšlenky? V Česku je stále více lidí, kteří se na jejich „výrobu“ specializují. Sdružují se do skupin a říkají jim po anglicku think tanky. Jak a na čem vlastně pracují?

Ruské tažení proti NGO můžeme zobecnit takto: špatní bojaři z dumy, dobrý car Putin a strach z barevných revolucí.
Nevládní organizace alias nevládky alias NGO. V civilizovaných zemích symbol toho, jak lze úspěšně i levně suplovat vládní aktivity. Jinde symbol zla. Například v Rusku.
Již v listopadu britský list Financial Times ústy svého moskevského zpravodaje Neila Bacleyho předpověděl bouři připravovanou ve Státní dumě (dolní komoře ruského parlamentu). Šlo o legislativní novelu, která má reglementovat činnost nevládek: „Mimořádně přísná opatření vyvolaná ‚barevnými revolucemi‘ v Gruzii, Kyrgyzstánu a na Ukrajině mohou vést k tomu, že ruské zákony regulující život místních NGO budou nejsurovější v celém postsovětském prostoru.“
Řada vysoce postavených ruských úředníků již delší dobu tvrdí, že právě NGO hrály velkou roli v aktivizaci revolučních změn v postsovětských republikách. Proto se Rusové rozhodli provést „preventivní opatření“.

Může se Irák dopracovat z totalitní diktatury, pak okupace a posléze demokratického provizoria až k plné svéprávnosti na bázi zásady „jeden občan, jeden hlas“? Právě to naznačí tento čtvrtek. 15. prosince půjdou Iráčané letos už potřetí k volebním urnám – aby zvolili první stálý parlament. Přestože se životní podmínky stále nelepší, volební účast, počet politických seskupení a zájem o politiku rostou. Možná půjde i o volby demokratické: tentokrát jsou kandidáti známi dostatečně dlouho předem, zato výsledek předem jasný není, jak tomu bylo u ústavního referenda v říjnu, a volby se nikdo nechystá bojkotovat. Něco se skutečně mění.

Skupina íránských parlamentářů přijela počátkem tohoto měsíce jednat o české atomové spolupráci na pozvání komunistického poslance Stanislava Fischera.

V zahradě Úřadu vlády panuje vzrušená atmosféra. Oficiální delegace českých ministrů se štosuje vlevo, napravo už čeká v pozoru čestná jednotka. Vtom vjíždí do areálu hejno policejních motorek a kolona aut v čele s opancéřovaným audi, ze kterého vystupuje čínský premiér Wen Ťia-pao. Po poctách a hymnách mizí politici uvnitř Strakovy akademie. Tiskovka bude za hodinu. Právě čas na malé zamyšlení o tom, co se bude dít, až vládce největší totalitní říše současnosti dostane tvrdé otázky od hejna představitelů zdejšího nezávislého tisku. O tom, že dotazy padnou, není možné pochybovat: žijeme přece ve svobodné zemi. Jak se však záhy ukazuje, praxe funguje trochu jinak.

Vítězslav Jandák si zlepšení péče o památky předsevzal již při svém jmenování do funkce ministra kultury. Minulý týden se do toho s vervou pustil. Odvolal celkem dvacet šéfů Národního památkového ústavu a památkového odboru ministerstva. V odborné veřejnosti vypukl poprask, vznikají protestní petice, experti si klepou na čelo, odvolaní ředitelé nechápou, co se děje, a hlásí se znovu do konkurzu na svá místa. Největší poptávka je ale zatím po nedostatkových informacích: co bude v plánech ministra následovat a jak to celé souvisí s řešením problémů kolem zdejších památek.

Ve stínu debaty, o kolik se proti předpokladům zkrátí množství peněz, které dostaneme z fondů Evropské unie, je otázka, na co chce tyto peníze Česko využít. Ta je přitom pro nás mnohem důležitější.
Silnice, třídicí linky na odpad, či oprava paneláků? Nebo podpora vzdělávání, či snad výstavba jezů na Labi? O tom nyní diskutují čeští politici a úředníci při přípravě strategie, na co Česko použije zhruba 800 miliard korun, které v letech 2007 až 2013 dostane z fondů Evropské unie.
Zatímco letos získá z evropských fondů okolo 35 miliard, v letech 2007 až 2013 to bude více než trojnásobek ročně.

Chudá, slabá, zadlužená. Taková je dnes Spolková republika Německo, země, kterou už jako třetí premiér za poslední tři roky v úterý poprvé navštívil Jiří Paroubek.
Německo sice zůstává a do vstupu Turecka zůstane největším státem Evropské unie, ale už dávno není státem nejbohatším, dokonce ani bohatým. Sjednocené Německo se propadlo pod průměr Evropské unie a díky pokračující stagnaci se propadá stále víc. Praha je dnes bohatším a nesrovnatelně rychleji se rozvíjejícím městem než Berlín, který stojí před bankrotem. Česko už je i podle jednoznačných statistik zemí, která má vyšší hospodářskou výkonnost než spolková země Meklenbursko-Přední Pomořansko a kolem německého hlavního města se rozprostírající Braniborsko.
Nejen nové spolkové země, ale celé Německo prožívá krizi, kterou od války nezažilo, zatímco Česká republika žije svá nejlepší léta, podobná poslednímu období Rakouska-Uherska. Německo se změnilo a většina Čechů to pořád ještě nepochopila.

Po více než čtyřiceti letech je tu nový trestní kodex. Po svém nedávném přijetí už stačil rozpoutat velkou diskusi. Není divu, vždyť jde za celou dobu existence České republiky o první přijetí takto zásadní normy. Co z toho plyne pro normálního občana?
Předně je nutno říci, že pro běžný život nespojujme se zákonem žádné revoluční novinky. Je pravda, že trestní kodex přináší velmi důležité změny v některých zásadních principech trestního práva, zejména upouští od pro laika velmi obtížně pochopitelného rozlišování materiální a formální stránky trestného činu, tyto změny však kromě profesionálních právníků nejsou pro širší veřejnost podstatné.

České domácnosti opět jako každý rok navštívil Mikuláš s čerty a s anděly. V kinech a novinách se vzpomínalo na pětadvacet let starou smrt Johna Lennona. Premiér Jiří Paroubek se v Berlíně sešel s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Lyžaře zaskočila obleva. Česko navštívil čínský premiér Wen Ťia-pao a dvacet lidí demonstrovalo před čínskou ambasádou v Praze proti krutému pošlapávání politických a náboženských práv čínským komunistickým režimem. Právě o takových lidech napsal John F. Kennedy knihu, která se jmenuje Profily odvahy, napsal komentátor Lidových novin Ondřej Neff na adresu Václava Klause poté, co prezident podepsal církevní zákon schválený nedávno hlasy socialistů a komunistů, proti kterému protestují všechny zdejší církve a označují jej za útok na svou svobodu; pražský arcibiskup Miloslav Vlk pak na rozdíl od Neffa prezidentovi napsal, že je smutné, když nejvyšší představitel země porušuje ústavu. Čeští křesťané, muslimové a Židé vyhlásili společný boj euthanasii.

Policejní prezident Vladislav Husák (1965) vystudoval Střední ekonomickou školu a Policejní akademii v Praze (magistr). Do služeb policie vstoupil v roce 1985: více než deset let působil v oddělení dopravních nehod, dva roky byl ředitelem Obvodního ředitelství Prahy 5, pět let zástupcem ředitele Správy hlavního města. V prosinci 2004 se stal náměstkem policejního prezidenta pro uniformovanou policii, v srpnu 2005 byl jmenován překvapivě policejním prezidentem namísto odvolaného Jiřího Koláře. Vladislav Husák je ženatý, má dvě dcery.