0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura10. 12. 20056 minut

Jak Trautenberk k medaili přišel

Česká televize o víkendu vyhlásila padesát nejlepších Večerníčků, které má ve svém archivu. Divácké hlasování s přehledem vyhrály Krkonošské pohádky z roku 1974. Krkonošské pohádky vyhrály i před osmi lety, jak se můžete dočíst v článku z té doby.

Televizní Večerníček má narozeniny a diváci volili svůj nejoblíbenější. Vyhrály Krkonošské pohádky, vrcholné dílo českého moderního bájesloví.

Ať už jste drželi palce Krtečkovi, Křemílkovi s Vochomůrkou nebo králíkům z klobouku, výsledek hlasování nelze než uznale respektovat. Má totiž svou logiku. Dvacetidílná série příběhů o „mocném Krakonošovi a jeho zlomyslném sousedovi, sedláku Trautenberkovi“ korunuje velkolepou myšlenkovou tradici započatou už kdesi v obrozeneckých dobách a naplno rozkvetlou v lidově demokratické éře. Dobro a zlo, dva magnety každého správného příběhu pro nejmenší, si ve jménu republiky nenápadně vyměnily role, aniž by si děti všimly.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Ať už jste drželi palce Krtečkovi, Křemílkovi s Vochomůrkou nebo králíkům z klobouku, výsledek hlasování nelze než uznale respektovat. Má totiž svou logiku. Dvacetidílná série příběhů o „mocném Krakonošovi a jeho zlomyslném sousedovi, sedláku Trautenberkovi“ korunuje velkolepou myšlenkovou tradici započatou už kdesi v obrozeneckých dobách a naplno rozkvetlou v lidově demokratické éře. Dobro a zlo, dva magnety každého správného příběhu pro nejmenší, si ve jménu republiky nenápadně vyměnily role, aniž by si děti všimly.

Kojot s plnovousem

Trautenberg • Autor: Respekt
Trautenberg
Trautenberg • Autor: Respekt

V chalupě tlustého, věčně nespokojeného Trautenberka, který jako by z oka vypadl stalinským karikaturám buržoazie, žije české služebnictvo. Jsou to dobráci od kosti. Bázlivý myslivec, který by neublížil mouše, urostlý horal, co umí vzít za práci, a ryzí vesnická Anča s prořízlou pusou. Jemnostpán Trautenberk kleje německy, poroučí a rád se obohacuje na úkor svého souseda Krakonoše. Jednou pošle čeládku nakrást dříví, podruhé třeba zabít Krakonošovu sojku kvůli peří. Anče, Kuba a hajnej remcají, ale jdou. Krakonoš je ovšem všemocný. Má dalekohled, kterým dohlédne kamkoli, sojku vyzvědačku, uši jak radary a dvěma kroky přejde celé hory. Služebnictvo přistihne při činu, to mu za tepla vyslepičí, co si zase jemnostpán vymyslel, a Trautenberk je po zásluze ztrestán.

Obvyklé schéma Krkonošských pohádek ukazuje, že některé ingredience večerníčku, vyrobeného v roce 1974, dobře známe z pohádek 50. let – nezkažený nevinný lid, zparchantělá hamižná šlechta. Jenže za Gottwalda bývalo poselství revoluční. Masy, vedené prostými nebojácnými chasníky, přinášely na zámek změnu režimu. Na Trautenberkově statku se vítězný únor nekoná, vše zůstává při starém a dokola se opakuje. Průhlednou vykořisťovatelskou agitku tu napájejí mnohem starší prameny a činí ji mocnější. Tenhle večerníček vrací do hry nadpřirozenou mocnost, jakési božstvo, jež mívalo v socialistické tvorbě dlouho zapovězený vstup. Teď se dveře pootevřely, ale Nejvyšší musel projít kádrovými prověrkami.

Kdysi, ještě před nástupem Krakonoše, vládla horám nad Vrchlabím ve fantazii místních jiná bájná postava – Rýbrcoul alias Rübezahl. Duch hor, napůl Čech a napůl Němec, a hlavně vykutálený šprýmař. Žádný všemocný dozorce, ale nevyzpytatelná bytost, která někdy pomáhá, jindy škodí. (Podobný archetyp najdeme ve většině mytologií, v Severní Americe jej například reprezentuje kojot.) Obrozenecká potřeba vytvořit si ryze českou legendu z Rübezahla ale v devatenáctém století udělala vousatého Krakonoše. Se jménem se měnil charakter – z kejklíře se postupně stával moudrý a přísný vladař, správce větrů, deště a sněhu. Normalizační večerníček proměnu završil: Krakonoš vystupuje jako Velký bratr. Velkomyslně hýčká své donašeče (a kdo by si tak moudrému vládci nepostěžoval), potrestá však každého, kdo by mu v revíru rozkopl prašivku. A sudeťáka obzvlášť.

Kerkonošský paradox

Při pátrání po okolnostech zrodu večerníčkového seriálu člověk znejistí. Za oponou totiž nenajde žádný tým kovaných televizních straníků, kalkulujících, jak dětem vštípit pravidla normalizace už v mateřské školce, ale sympatickou dámu. Autorka scénáře Božena Šimková byla při prověrkách v roce 1968 vyhozena z nakladatelství a televize, protože trvala na tom, že příjezd spřátelených vojsk je okupace. Pracovala jako vrátná při stavbě metra, přátelila se se zakázanými básníky Oldřichem Mikuláškem, Janem Skácelem. Psát mohla většinu Husákovy éry jen přes tzv. pokrývače – tedy přes přátele podepisující její texty svým jménem – a z jejích vzpomínek na minulost neprosakuje žádná nostalgie.
O to překvapivější je, když se řeč stočí do Krkonoš.

Když v roce 1974 napsala první sérii pohádek (opět přes pokrývače), dramaturg je prý nijak ideologicky nemasíroval. Za svou předlohou si sedmdesátiletá spisovatelka stojí dodnes. „Kdo v tom vidí sudeťáka, musí být pitomec,“ vrtí hlavou, „a Anče s Kubou jsou slušný, hodný lidi, který mají svou morálku.“ Další pokusy přimět ji k pochybnostem troskotají a v závěru hovoru paní Šimková vytahuje poslední triumf, jenž má etiku díla definitivně stvrdit. „Právě mi knižně vyšlo pokračování večerníčků. Ančeti a Kubovi se tu narodí Kubíček, mladá krev. Nemá Trautenberka rád, a tak na něj políčí past. Trautenberk se chytí a Kubíček si říká: Co kdybych ho tam nechal, stejně za nic nestojí? Když vtom se objeví Krakonoš a praví: Ne, ne, i ten plevel má nárok na kousek hlíny.“

Tazatel, odzbrojený Krakonošovou velkorysostí, kapituluje a cestou ze spisovatelčina bytu přemítá. Zřejmě nejpozoruhodnějším a málo zmapovaným rysem Husákovy vlády bylo, že lidé dopředu ustupovali režimu tam, kde to nebylo nutné, báli se, aniž by strašidlo praštilo do stolu. Možná, že tentýž podbízivý reflex vedl pero Boženy Šimkové. Atmosféra normalizované doby skrze ni vydala návod, jak se nejlépe zavděčit vrchnosti a jaké chování je správné. Vhodnou příměsí nadpřirozených prvků a morálním ponaučením, které Krakonoš deklamuje v závěru každého dílu, dostal recept patřičné posvěcení – tohle není propaganda, ale národní moudrost. A proč tomu věříme ještě dnes? To už je jiná pohádka.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].