V závěrečné poznámce k obsáhlému spisu Dvě stě let pospolu o dějinách rusko-židovských vztahů vysvětluje Alexandr Solženicyn, proč se rozhodl dílo sepsat. Chtěl prý využít zajímavý faktografický materiál, který mu zbyl po monumentálním Ruském kole, k historické črtě o Židech v únorové i říjnové revoluci, ale při práci si uvědomil, že problém nelze pochopit bez souvislosti s tím, co předcházelo a co následovalo. K původně zamýšlené tematice, tedy k jádru své knihy, se tak dostal až na začátku druhého svazku. V Rusku vyšel dvoudílný Solženicynův opus v letech 2001 a 2002, český překlad následoval po třech letech – letos tak přichází nakladatelství Academia se závěrečným dílem.
Podprahové signály
Téma židovského angažmá při nastolení i upevnění komunistické diktatury je dráždivé – hesla o židobolševismu, jimiž se oháněl Hitler, dodnes patří k základní výbavě neonacistických kraválistů. I proto si Solženicyn nemůže stěžovat na kritický nezájem. Vážné výhrady vyvolal už předchozí svazek o předrevolučním období, který se vracel až k roku 1772, kdy se ruské impérium při prvním dělení Polska zmocnilo rozlehlých území osídlených Židy. Výtky se týkaly jednak stylu a pojetí práce, jež navenek vyvolává dojem celkem solidní historické syntézy, ale v podstatě je vášnivě zaujatým traktátem, jednak vlastního obsahu. Solženicyn zde s fakty zachází dost účelově, aby umenšil podíl…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
