Období mezi roky 1870 až 1914, kdy v Evropě neproběhla žádná větší válka, ponese asi už navždy přízvisko „krásná epocha“. Kdyby to tušili tehdejší zuřiví vyznavači Bakunina, Kropotkina či Lenina, nejspíš by začali chystat atentát na potomky. Jenže i nám v každodenním hašteření uniká, jakým luxusem je mír a svoboda. Napadlo mne to minulé pondělí v Lysolajích před venkovskou chalupou s malou soukromou galerií, v níž se schylovalo k zahájení výstavy letos osmasedmdesátiletého malíře Jaroslava Blažka.
Mezi návštěvníky převládali bělovlasí pánové z umělecké generace, jež se u nás zvolna stává tou nejstarší, a na okolních svazích vystupovaly z tmavého pozadí chundelatých lesíků bělostně rozkvetlé sady. Dotyk obou bělí jako by pocházel z nějaké dávné čínské básně, obrazy uvnitř se naopak hlásily k evropskému modernismu: přiznávaly poučení Picassem i Matissem, tematicky ovšem lnuly k lidové kultuře moravského Slovácka. „Tato díla není nutné vysvětlovat, tím spíš je však zapotřebí objasnit, proč to není nutné,“ zahájil svou úvodní řeč filozof Zdeněk Vašíček, aby ji po několika minutách uzavřel lapidárním zjištěním, že „obsah je slovním vyjádřením formy“.
Sklidil zasloužený potlesk, částečně za převratnost myšlenky, částečně za rychlost, s jakou k ní dospěl. Rozlévané víno s vyhlídkou na kvetoucí stromy mne opět přeneslo do staročínských nálad. Když jsem odcházel, sady na stráních už potemněly, v galerii se však svítilo a bílé hlavy…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
