Konkurzy u nás trvají obvykle pět let a někdy i dvakrát déle. V západní Evropě je to v průměru jeden a půl roku. Věřitelé v Čechách mají naději, že zpět dostanou v průměru tři až čtyři procenta svých peněz. Na západ od našich hranic je to deset procent. Hlavním důvodem tohoto stavu je mizerný bankrotový zákon. Vláda i opozice se jej teď pokoušejí změnit. Co si od toho můžeme slibovat?
Od socialismu k bankrotům
Konkurz je gordickým uzlem tržní ekonomiky. Střetávají se při něm rozdílné zájmy mnoha stran. Manažeři chtějí, aby firma co nejdéle pracovala, dlužníci usilují o své peníze, majitelé se snaží zbavit dluhů. Konkurzní správce myslí na co nejvyšší odměnu, stát na své daně a zájmy zaměstnanců. Tyto tlaky musí umět tvůrci bankrotového zákona, tedy politici, vyvážit. V základních bodech se ale shodnou všichni: konkurz by měl být rychlý, aby majetek neležel zbytečně ladem. Věřitelé by měli dostat rychle od dlužníka zpět co nejvíc svých peněz, aby se nebáli dále půjčovat. Stát musí umět zamezit konkurzním podvodům, třeba neoprávněnému poslání zdravého podniku do konkurzu či rozprodeji majetku věřitelů pod cenou. Pokud je podnik životaschopný, měl by pokračovat ve své činnosti, živit zaměstnance a platit daně.
Tuhle ekonomickou abecedu začali Češi vstřebávat postupně a značně klopotně. První bankrotový zákon začal platit v roce 1991. Vycházel přitom z prvorepublikového zákona…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
