Portrét rozhněvaného provokatéra

Ze škol ví národ v hrubých obrysech o díle svých velikánů, ale o bližší poznání většinou nestojí. Také spisovatele Jaroslava Durycha (1886–1962) bychom asi vnímali jako nezřetelný monument na kulturním obzoru, kdyby vedle básnicky jímavých próz a monumentálních románů nesepsal i tisíce stránek vyhrocené publicistiky, která svého času kdekoho naštvala. Byla sice určena potřebám chvíle, jenže ta chvíle stále trvá a témata, která před osmdesáti lety rozehrál, se dosud nepřestěhovala z novin do dějepisu. I dnes u nás aktuálně rezonuje jeho kritika předsudků, iluzí a mýtů vložených do základů novodobé české státnosti a své příznivce si jistě najde také jeho štítivý odpor k pragmatickému realismu, tržním vztahům, mravnímu relativismu a liberálně demokratickému zřízení.

Už v prvních letech „budování státu“ vystupoval Durych jako osamocený bojovník proti celému prvorepublikovému establishmentu s Masarykem v čele a vydobyl si tak jedinečnou pozici autora, který je zároveň ctěn i proklínán. Kuráž, s jakou se posmíval veřejnému mínění, působí impozantně, i když své soudy občas nehorázně přehnal. Jeho polemický zápal by leckdo rád napodobil i dnes, pokusům však obvykle chybí durychovská razance slov i gest, bezvýhradná víra v absolutní měřítka, ale také odvaha netáhnout s houfem, ale sám. V dějinách literatury má Jaroslav Durych pevné místo, jeho osobnost však literární význam do značné míry…