V studených a zasněžených dnech listopadu tluče srdce Evropy tam, v Kyjevě, na náměstí – nomen omen – Nezávislosti. Ukrajina povstala z kolenou a pokouší se vyjít z dlouhého a tíživého stínu Ruska, snaží se vymanit z chmurných a zlověstných postsovětských temnot. Statisíce obyčejných lidí v Kyjevě si přišly vyžádat zpět ukradenou zemi.
A já už pár dní každou hodinu poslouchám v rozhlase zprávy a mé srdce pobývá v Kyjevě, ve Lvově, v Ivano-Frankovsku a v Kolomyji. Zprávami zahajuji den a zprávami ho končím, jsem si totiž jist, že na Východě se dějí veliké věci, které rozhodnou, jak bude vypadat náš světadíl. Právě Kyjev nám dnes připomíná, že co je pro nás občas tak samozřejmé, ve skutečnosti stojí za oběti. A jenom oni tam v Kyjevě si uvědomovali, co je může potkat. Vždyť k hlavnímu městu pochodovala armáda, policie uniformovaná i tajná byla ve stavu zvýšené pohotovosti, ve městě spatřili ruské zvláštní jednotky Specnaz. Nebyl to tedy boj s mrazem a nevyspáním, ale se strachem a vědomím, že v těchto končinách vždy občan prohrával proti čistému násilí moci. My v Polsku to známe: když má člověk za souseda Rusko, bývá osamocený dvojnásob.
Píšu v minulém čase, ale vždyť všechno pokračuje a nikdo si není jist, jak to skončí. Snad proto letěl do Kyjeva náš bývalý prezident Wałesa. Podle mě by tam měli letět všichni. I Schröder, i Blair, i Chirac. Bohužel létají jen do Moskvy, poněvadž „Rusko kráčí v první řadě demokratických změn“, jak onehdy…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
