Svérázný, lítostivý trpaslík ve stínu dvou dýchavičných obrů sebral odvahu, otočil se zády k minulosti a klopýtavě vyrazil do neznáma. Uruguay, třímilionová země vklíněná mezi zkolabovanou Argentinu a bezradnou Brazílii, porušila o posledním říjnovém víkendu sto sedmdesát let starou politickou tradici a demokraticky si zvolila svého prvního levicového prezidenta. Zařadila se tak do stále se rozrůstající rodiny latinskoamerických demokracií, jejichž nově zvolené vůdce spojuje ohnivá kritika liberálních ekonomických reforem a rozděluje téměř všechno ostatní.
Časy zlaté a horší
„Můj dědeček byl skutečný prezident-vůdce a já jsem se jím chtěl také stát. Jenže jsem neměl potřebné charisma, a tak jsem byl pouhým prezidentem,“ vyprávěl při své nedávné návštěvě v Praze Luis Alberto Lacalle de Herrera, který stál v čele Uruguaye v letech 1990–1995. „To vy v Evropě nikdy nepochopíte. Vůdce lidé milovali a volili ho stále znovu a znovu: byl to demokratický vůdce.“ Uruguay je plná nostalgie po starých dobrých časech. Malá republika při ústí řeky La Plata (v latinskoamerické španělštině to znamená „peníze“) vznikla na počátku 19. století jako nárazník mezi portugalsky mluvící Brazílií a španělskou Argentinou. U moci se v ní pravidelně střídaly dvě pravicové strany „Blancos“ a „Colorados“ a země vnímala samu sebe jako jihoamerické Švýcarsko.
Přes občasná období recese a dokonce krátkou…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
