Tma za okny Bruselu

Během debaty o členství Turecka projevila část Evropské unie strach, že jednou budeme sousedit s Íránem a Sýrií, cizími světy, z nichž může vzejít nebezpečí. Dobrá. Jenže už teď EU s jedním cizím světem sousedí – s Běloruskem. Ponurým státem, kde vládne diktátor Alexandr Lukašenko, zarytý nepřítel Západu a vlastních občanů. Češi tuto tíhu dobře znají z časů, jež skončily sotva před patnácti lety, Bělorusové ji mají doma pořád a jen tak se jí zřejmě nezbaví. Podle referenda skončeného minulý týden může Lukašenko šéfovat státu i třetí volební období, a pak další a ještě další. Jako padesátiletý chlapík a nadšený hokejista na to má sil dost. Takže zatímco u jeho staršího souputníka Fidela Castra lze čekat, až jej smrt zastaví, v případě Lukašenka se musí stát něco jiného.

Jiné než za Husáka

Jak se vlastně Bělorusko vymklo osudu ostatních postkomunistických společností a stalo se černou ovcí Evropy? Těžko říct. I tady se daly do pohybu změny vyvolané pádem železné opony. Zformovala se demokratická opozice, vznikl svobodný tisk, zárodky občanské společnosti. Po rozpadu Sovětského svazu sáhli Bělorusové po nezávislosti. Vše bylo slušně rozjeté k tomu být prozápadně orientovaným, slušným sousedem Polska aspirujícím na členství v EU a NATO. Například ve srovnání s Ukrajinou mělo Bělorusko výhodu geografické polohy: od rozšiřující se demokratické Evropy je nedělí pás Karpat ani různé historické resentimenty. Jenže v roce 1994 se stala chyba: v…