Mnichovský spisovatel Patrick Süskind píše ve své knize Parfém, že na nestvůrnost jeho hrdiny, Jean-Baptisty Grenouille, se na rozdíl od markýze de Sade či Bonaparta zapomnělo „proto, že jeho génius a jeho jedinečná ctižádost se omezovaly na oblast, která nezanechává v dějinách nižádné stopy: na prchavou říši pachů“. To se jistě netýká Richarda Axela a Lindy B. Buckové, kteří získali Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu díky tomu, že odhalili říši genů, které nám umožňují rozeznávat více než deset tisíc různých vůní.
Vstupní brána čichového systému se nachází vzadu na stropě nosních dírek. V těchto místech vyčnívají ze sliznice čichové buňky a ty na sobě nesou tzv. odorantové receptory. Rodinu těchto receptorů, čítající přes tisíc členů, objevili v roce 1991 právě Richard Axel a Linda B. Bucková. Jejich práce byla krásnou molekulární studií. Axel s Buckovou izolovali ty tkáně, které jsou zodpovědné za čich, a snažili se v nich najít unikátní geny. Postupně se zjistilo, že každá čichová buňka nese pouze jeden odorantový receptor a že každý takový receptor je schopný rozeznat pouze několik málo vůní. Když si tedy čichnete k růži, aroma, které vydává, jsou stovky látek, jež k vám letí vzduchem a proudí nosem. Tyto látky obsadí desítky receptorů a každý receptor spustí elektrický výboj, který letí z jeho čichové buňky do specializovaného centra v mozku, kde se signály zase spojí do jediné úvahy – růže. Ta se pak uloží do paměti až do dalších…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
