Petr Jakeš

Ze dna nejhlubší propasti až na vrchol Everestu. Tak by se dal popsat příběh, který v posledních dvou letech prožil americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku. Organizace, jejíž chod řídí především strach z neúspěchu, se po předloňské tragédii raketoplánu Columbia dlouhé měsíce topila v hluboké krizi a rozpočtové nouzi. Teď prožívá jedno z nejúspěšnějších období své existence. Povrch Marsu vítězoslavně brázdí její vozítka Spirit a Opportunity, kolem Saturnova měsíce Titanu krouží sonda Cassini a minulý týden obletěly svět fotografie dokládající triumf mimořádně obtížné mise modulu Deep Impact, jemuž se podařilo trefit kometu Tempel 1.

Japonské přísloví říká, že katastrofa udeří v ten okamžik, kdy na její možnost lidé zapomněli. Na konci minulého roku udeřila v podobě tsunami – přílivové vlny. Bylo to v oblasti Indického oceánu, tedy v místech, kde historie registruje pouze sedm významnějších tsunami za posledních 200 let. To nejničivější se odehrálo v roce 1883, kdy vybuchla sopka Krakatoa a krom spadu popele a žhavého mračna vytvořila mohutnou přílivovou vlnu. Obětí tehdejšího tsunami bylo přibližně 36 000 lidských životů. Ke stému výročí katastrofy byla uspořádána vědecká symposia a vyšlo několik knih upozorňujících na podobná nebezpečí. K těm nejvážnějším patří varování z června roku 2004 od Mezivládní oceánografické komise, jež je součástí OSN: v Indickém oceánu existuje značné nebezpečí z místních, ale i vzdálených tsunami. Profesor Murty, původem Ind, expert na tsunami a zemětřesení žijící v Kanadě, říká: „Indie, Thajsko, Malajsie a ostatní země této oblasti nikdy neukázaly žádnou iniciativu něco v tomto ohledu udělat.“