„Kdyby patnáct let po druhé světové válce německý kancléř vybral za šéfa kancléřství bývalého velitele jednotek SS, tak by se celý svět zbláznil.“ Tato slova vyřkl na úterní demonstraci proti dosazení Pavla Přibyla – bývalého šéfa mlátiček SNB, které potlačily demonstrace v lednu 1989 – na místo šéfa Úřadu vlády novinář Jan Urban. A byť to v pátek Přibyl vzdal, zůstává podnět k zamyšlení. Urban zapomněl na případ Globke: poválečný kancléř si totiž skutečně k sobě vybral úředníka s hnědou minulostí.
Hans Globke v roce 1932 coby mladý právník nastoupil na říšské ministerstvo vnitra, kde vydržel až do roku 1945. Nebyl zapáleným nacistou, ale jako státní úředník byl až příliš loajální. V roce 1935 byl jedním ze spoluautorů oficiálních komentářů k norimberským rasovým zákonům. Na Tisově Slovensku potom pomáhal vytvořit „židovský kodex“, přísnější legislativu než norimberskou. Jakožto malá ryba po válce proplul spojeneckou denacifikací, takže v roce 1953 z něj Konrad Adenauer učinil šéfa kancléřského úřadu a přes protesty veřejnosti ho zde ponechal deset let. I v době zuřící studené
války, která skryla leccos dnes nepřijatelného, zůstala nominace Globkeho kaňkou na jinak úctyhodné kancléřově bilanci. V roce 1963 byl Globke v komunistické NDR v nepřítomnosti odsouzen na doživotí, a byť šlo o rozsudek politický, opíral se o reálné jádro.
V Německu je lekce z kauzy Globke dodnes živá: ano, dá se to ustát, svět se nezblázní,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
