Kdyby se nevynořila idea vybudovat v Praze u Vltavy Muzeum Salvadora Dalího, připomenul by český tisk sté výročí jeho narození nejspíš jen pietními medailonky na kulturních stránkách. Takto propukl mediálně vděčný spor, v němž velký ironik jako by ožil a dokonce se podílel na koncepci i režii. V obrazu mrtvého velikána, kterého vláčí blátem kdesi pod Karpatami ředitel tamní Národní galerie, rozpozná i laik celkem snadno Mistrův rukopis, imaginaci, ba i příslovečnou kritickou paranoiu.
České výtvarnické cechy zasáhla Dalího lekce asi opravdu jen okrajově, jak tvrdí odpůrci muzea, to však neznamená, že by se tu nezabydlel Dalího duch. Nás alespoň oslovil už na základní škole v polovině šedesátých let, když jsme byli v rámci nových, méně dogmatických osnov seznámeni s reprodukcí jeho burcujícího díla Výstraha před občanskou válkou. Zatajili nám ovšem, že obraz má názvy dva, přičemž ten první – Měkká konstrukce s vařenými fazolemi – elegantně vybočuje z politických kontextů. Druhý sice zněl navýsost angažovaně, jenže se z něj nedalo vyčíst, v čí prospěch, takže dílo mohly shodně velebit obě znesvářené strany. Taková koncepční vynalézavost působila ve střední Evropě neobyčejně podnětně. Se zdejším prostředím ostatně souzněla i namalovaná vize, zároveň příšerná i legrační.
Dalího kouzlu jsme propadli v téže době jako bigbítu. Své první obrazy jsme se spolužákem Michalem malovali někdy ve třinácti u nich v kuchyni při psychedelických zvucích z magnetofonu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
