Sběratel historických paradoxů si v případě NATO přijde na své. Je to největší vojenská aliance v dějinách, jaká kdy vznikla v době míru (1949). Zároveň asi jediný spojenecký spolek, jenž nejen že přežil kolaps nepřítele (1989), ztrátu původního raison d’etre, ale – v nastalém zdánlivém vakuu – se ještě rozšířil (1999). Tento týden do Aliance vstupuje Slovensko, Slovinsko, Bulharsko, Rumunsko a tři baltské republiky. V pondělí letí jejich premiéři do Washingtonu předat ratifikační podpisy, formálně se druhé rozšíření stvrdí v pátek v Bruselu. Znamená to, že Slovensko dvanáct let po rozpadu federace zcela srovná krok s Českem. A v širším kontextu: z šestadvaceti členů Aliance bude deset zemí někdejšího východního bloku – kdybychom započetli bývalou NDR, tak dokonce jedenáct.
Odkud se bere taková životaschopnost po ztrátě nepřítele? Ve změně raison d’etre. NATO coby spojenecký, nikoli glajchšaltující svazek dokázalo pružně reagovat na měnící se situaci. Atlanťané si prostě uvědomili, že nástrahy pro svobodný svět jsou i mimo areál Atlantiku. Stačí připomenout dvě výročí: 28. února tomu bylo deset let ode dne, kdy Aliance provedla svou první bojovou akci – nizozemská stíhačka sestřelila srbský stroj nad zakázanou částí Bosny; 24. března uběhlo pět let od chvíle, kdy NATO zahájilo první válku – nálety na Miloševičovu Jugoslávii. Dnes je téměř móda poukazovat na chyby, kiksy a škody, které při tom nastaly, a přehlížet úspěchy v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
