Před několika lety by mne nenapadlo, že se mi někdy zasteskne po tak pitvorném svátku. Emdéžet patřil k atmosféře hluboké, leč celkem snesitelné beznaděje, kdy žádné víno nesmělo být příliš dobré, aby si na něm nějaký chytrák nepochutnal na úkor lidu, který se ve vínu nevyzná, a proto se už ve vinařských závodech míchalo se špatným. Výsledek byl podivně sladkokyselý, na oslavách ovšem tekl proudem. Lepší víno by člověka přimělo k zamyšlení nad úrovní kulturních vložek, kluzkými šprýmy bavičů, ryčnou muzikou, topornou dvorností přiožralých šéfů a divě živelným smíchem spolupracovnic. Pomocí Buška z Velhartic, Tří grácií či Chrámeckého divocha se tíseň alchymisticky přepodstatnila v obžerné veselí.
Patnáct let po rozkladu reálného socialismu zjišťujeme, že nám emdéžet začíná chybět. Poslanci odhlasovali jeho návrat mezi významné dny a tisk i televize věnovaly nostalgickým reminiscencím nedávno ještě vykřičeného svátku významný prostor. Sám premiér prohlásil, že jej pokládá za neobyčejně důležitý, i když jej prý „nikdy neslavil takovým tím povrchním a hloupým způsobem, kterým se slavíval“, a uspořádal na jeho počest přednášku. Zřejmě se tak pokouší nastolit novou, důstojnější tradici, není ovšem zdaleka jisté, zda se lid s takovou asketickou náhražkou spokojí.
Navenek se emdéžet hlásí k úctyhodnému boji moderních ženských hnutí za rovnoprávnost a sociální vymoženosti, jenže už svým umístěním na samotný počátek předjaří, kdy země vydechuje jedovaté…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
