2004/11

„Vedení našeho města si založilo společnost s ručením omezeným a nyní té firmě zadává zakázky bez výběrového řízení. Mám podezření, že dochází k tunelování městského rozpočtu. Můžete to zkontrolovat?“ Dopis s upozorněním na možné obecní krádeže dostává Nejvyšší kontrolní úřad každý druhý pracovní den. Všechny čeká stejný osud: kontroloři jej přečtou a odloží do šuplete s přípisem „nelze prověřit“. Musí. Zákon jim totiž opravdovou prověrku účtů zdejších obcí a měst nedovoluje. Neustálý chór hlasů z terénu ale svědčí o tom, že důkladná kontrola hospodaření by tuzemským radnicím slušela.

Jak je možné, že zdejší pacient toho ví zoufale málo o instituci, do jejíchž rukou svěřuje své zdraví nebo dokonce život? Přitom data o úspěšnosti nemocnic v léčbě různých chorob existují – jsou ale zatím tajná. Pro řadu z nás ta praxe ve svém důsledku znamená zbytečné utrpení či dokonce parte. Politici se však pořád ještě bojí víc hněvu šéfů špatných nemocnic a jejich personálu, kteří by za otevřené informace zaplatili krachem. V poslední době ale začal hned na několika frontách boj za změnu skandálního stavu. A přinesl i první vítězství.

Rebelie slovenských Romů, kteří povstali proti své bezvýchodné situaci, našla v Česku odezvu. Členové Romské občanské iniciativy minulý týden vyhlásili na jejich podporu humanitární sbírku a hned se k nim připojili i kolegové z dalších tuzemských měst. Příspěvek do humanitární akce přihlásila i Špidlova vláda a vedení Moravskoslezského kraje: první instituce slíbila „hermetické uzavření hranice“ před hrozbou příchodu rebelantů do Čech a krajský úřad chce dát organizátorům pomoci pokutu.

Do Prahy se po čtyřech letech vrací známá world music kapela z Finska Värttinä (Vřeteno). Vystoupí tuto neděli v holešovickém klubu Abaton jako vrchol prvního ročníku festivalu Mezinárodní víkend žen. Organizátoři nemohli pro závěr akce zvolit lepší skupinu. Värttinä hrají dobrou hudbu vycházející ze starofinského lidového umění a zároveň jsou skvělým příkladem moderních žen, které svou sebedůvěru zakládají na vzdělání a umění, nikoli na nějaké feministické ideologii.

Novozélandský původ ozvláštnil třídílný velkofilm Pán prstenů zajímavým paradoxem: extrakt severské mytologie evropského západu byl do řeči obrazů převeden v zemi geograficky naprosto protikladné, která je zároveň nejjižnější i nejvýchodnější výspou světa. Snad kvůli vyváženosti se stejný producent v následujícím filmu obrátil k látce domácí, byť rovněž mytologicky podbarvené – k životu i legendám novozélandských Maorů. Souvislost s úspěšnou tolkienovskou trilogií zdůraznila česká distribuce trochu násilně názvem Pán velryb, který asi vyhovuje komerčním požadavkům víc než původní Whale Rider (Jezdec na velrybě), méně však odpovídá duchu filmu, v němž si lidé rozhodně nehrají na vládce přírody. Zatímco Pán prstenů s mocnou energií oživuje mýtické archetypy vítězných národů, které nastolily globální civilizaci, v Pánu velryb sledujeme kulturní vyhasínání okrajového etnika.

Lži, větší lži a statistiky. Kdyby existovaly v době Marka Twaina statistiky o AIDS v Africe, myslel by spisovatel při svém pověstném výroku pravděpodobně právě na ně. „30 milionů Afričanů žije s virem HIV,“ hlásí novinové titulky, „12 procent Jihoafričanů umírá na AIDS a každá třetí matka v Botswaně porodí HIV pozitivní dítě,“ varují. Čísla to jsou hrozivá. Jak ale vychází najevo, od reality v regionu se velmi pravděpodobně dost liší.

Milena Hübschmannová se narodila v roce 1933 v Praze. Po studiích indologie na FF UK pracovala jako redaktorka v Československém rozhlase a jako odborná pracovnice v Čs. akademii věd. V letech 1969–73 působila ve Svazu Cikánů-Romů, v letech 1982–91 vyučovala romštinu a hindštinu na Státní jazykové škole, dnes přednáší na Indologickém ústavu FF UK. Zakládá u nás romistiku, je autorkou mnoha odborných publikací, spoluautorkou prvního Romsko-českého a česko-romského slovníku v ČR, spolu s kolegy a studenty vydává časopis romistických studií Romano džaniben. Má dceru Terezu, žije v Praze.

Internetová revoluce měla obrátit svět vzhůru nohama. Kdyby měli její propagátoři pravdu, už bychom dnes všichni nakupovali výhradně přes počítač, pracovali jen z domova, namísto parlamentního systému bychom měli přímou demokracii ovládanou tlačítky.
Nic z toho se nestalo – a zřejmě ani nikdy nestane. Internet a příbuzné technologie přesto mění náš život. Změna je pomalejší a méně přímočará, než se předpokládalo v devadesátých letech. To neznamená, že je také méně zásadní. Spíš naopak.

Emoce nad vzpourou Romů na Slovensku se pomalu uklidňují. Místo násilností a rabování zprávy hlásí už pouze běžnou kriminalitu. Pohotovost policie i vojáků nicméně trvá. Premiér Mikuláš Dzurinda, šéf parlamentu Pavol Hrušovský i ministr vnitra Vladimír Palko rázně odmítli návrh prezidenta Roberta Schustera, aby silové složky byly z kritických oblastí staženy. Tuto překvapivou iniciativu vyvinul prezident po setkání s částí romských lídrů. Schuster se nachází uprostřed kampaně za své znovuzvolení, už 3. dubna proběhne první kolo prezidentského klání. Svou kampaň staví Schuster na plošné kritice vládních reforem. Proto také rád vyhověl žádosti Parlamentu Romů – občanského sdružení, jedné z dvacítky romských organizací – a sklidil za to obrovskou nelibost politiků vládnoucí koalice. Sklidil ji právem. Způsob, jakým se prezident Schuster chytá příležitosti profitovat na neštěstí jiných, hraničí s hyenismem.

Ve Španělsku se chystá velká změna – po osmi letech v čele úspěšné pravicové vlády se k odchodu do ústraní chystá José María Aznar. Španělé půjdou o nadcházejícím víkendu poosmé od pádu frankistického režimu k volbám a v nich se o uprázdněné křeslo předsedy vlády poperou dva hlavní kandidáti: Mariano Rajoy, šéf Aznarovy vládnoucí pravicové strany Partido Popular (PP), a José Luis Rodríguez Zapatero, vůdce opoziční sociálně demokratické Partido Socialista Obrero Espaňol (PSOE). Kampaň se oficiálně rozjela tři týdny před volbami a už nyní je vidět, že to socialisté nebudou mít snadné. Španělsko se má stále lépe.

U Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku leží už přes rok zvláštní spis: Československá obchodní banka žaluje Česko o jednu korunu. Důvod? Nelíbí se jí postup státu a především zdejších soudů v případě vyhlášení a průběhu konkurzu na Tchecomalt Group, kde byla s dvěma a půl miliardami korun jediným věřitelem.

Už od loňského léta celá řada kritiků – včetně tohoto listu – vybízela vládu, ať zruší podezřelou soutěž o Severočeské doly. Minulou středu se tak stalo, bohužel se z toho však zatím nelze lze upřímně radovat.
Nejde o to, že když někdo připraví krajně podezřelý obchod a v poslední chvíli si to rozmyslí, těžko ho nějak zvlášť chválit. Nejde ani o to, že Špidlův kabinet vypadá jako skupina zmatkářů, kteří umějí velké privatizace spíš rušit než dotahovat do konce (je to už třetí případ, po Unipetrolu a Telecomu). Pořád lepší mít pověst nešikovného zmatkáře než šikovného korupčníka. Potíž je v tom, že věci se od loňského léta zkomplikovaly – je možné, že vláda už korupčníkem je, ale ještě šikovnějším, než jsme si mysleli.
V privatizaci Severočeských dolů se hraje o víc než o jednu mimořádně lukrativní firmu, která vydělává miliardu ročně. Jeden z uchazečů, Appian Group, majitel sousední Mostecké uhelné, potřebuje podnik do svého plánu na ovládnutí tuzemské energetiky. Jak se nyní ukázalo, nemá možná tolik peněz, o to víc však má vlivu.

Štěstí přeje připraveným. Opakuje se to tak často, až se z toho stala fráze, ale je to tak. Z logiky věci proto vyplývá, že největší štěstí by dnes Čechům přálo v repríze komunismu – na tu jsou totiž připraveni nejlépe. Čtrnáct let po rozstříhání železné opony tady diváci televizí znovu a znovu napjatě sledují hrdinské kousky estébáckého majora Zemana, lidové zábavě vévodí evergreeny z osmdesátých let a komunisté, podle některých průzkumů druhá nejpopulárnější strana, okupují pětinu dolní komory parlamentu. To signalizuje, že ztotožnění velké části zdejšího obyvatelstva se společností odpovědnosti a volné soutěže zatím jen klouže po povrchu. Jak je to možné? Kdo tuhle zemi začaroval a způsobil, že nepoznáme, co je dobré a co ne? V odpovědi na tuto otázku se v debatách vina často přisuzuje televizi – nejmocnějšímu médiu, jehož kvalita je beze sporu mocným faktorem stavu obecné kultury. O případné odpovědnosti psané žurnalistiky za tento stav se však mluví výrazně méně. Ale jsou noviny doopravdy z obliga?