Holka na velrybě

Novozélandský původ ozvláštnil třídílný velkofilm Pán prstenů zajímavým paradoxem: extrakt severské mytologie evropského západu byl do řeči obrazů převeden v zemi geograficky naprosto protikladné, která je zároveň nejjižnější i nejvýchodnější výspou světa. Snad kvůli vyváženosti se stejný producent v následujícím filmu obrátil k látce domácí, byť rovněž mytologicky podbarvené – k životu i legendám novozélandských Maorů. Souvislost s úspěšnou tolkienovskou trilogií zdůraznila česká distribuce trochu násilně názvem Pán velryb, který asi vyhovuje komerčním požadavkům víc než původní Whale Rider (Jezdec na velrybě), méně však odpovídá duchu filmu, v němž si lidé rozhodně nehrají na vládce přírody. Zatímco Pán prstenů s mocnou energií oživuje mýtické archetypy vítězných národů, které nastolily globální civilizaci, v Pánu velryb sledujeme kulturní vyhasínání okrajového etnika.

Od piva k happy endu

V úvodních záběrech spatříme v detailu snědou ženskou tvář zrůzněnou bolestí, brzy pochopíme, že rodí, ale teprve když jí kdosi nasadí plastikový náústek kyslíkové masky, zjistíme, že příběh začíná v standardně zabezpečeném prostředí současné nemocnice a nikoli v domorodé chatrči před staletími. Doteky všedních rekvizit moderního, celosvětově unifikovaného života s nadčasovými stopami lokální jedinečnosti charakterizují celý film. Z valné části se odehrává v osadě typizovaných domků s…