Převraty, občanské války a vojenské intervence nemusí zdaleka být jen doménou zemí, kde jde o ropu, plyn či jiné nerostné bohatství. Haiti, nejchudší stát západní polokoule, jako by puče přitahovalo. Po násilných rebeliích předminulou neděli abdikoval prezident Jean-Bertrand Aristide a už podruhé v kariéře uprchl do exilu.
V čem tato událost přesahuje hranice jednoho karibského ostrova? Již druhý den se na Haiti – s bleskurychlým posvěcením Rady bezpečnosti OSN – vylodili vojáci USA a Francie, zemí již více než rok názorově rozdělených ohledně vojenského zásahu v Iráku. To je dobrá zvěst. Přinejmenším v tomto případě měli pravdu ti, kdo již loni tvrdili, že příkop mezi Amerikou a Evropou není bezedný.
Poprvé od Iráku
Proč se USA a Francie nedokázaly shodnout na Iráku a proč se naopak teď společně pustily na Haiti? Příčina tady bije do očí: rozdíl byl v míře rizika pro bezpečnostní situaci. V Iráku šlo nejenom o zbraně hromadného ničení, však ty se nakonec ani nenašly, ale také o agresivní charakter Saddámova režimu, a to navenek (války proti Íránu a Kuvajtu, raketové ostřelování Izraele) i dovnitř (genocidní praktiky vůči domácím Kurdům a šíitům). Riziko bylo tudíž veliké, a to jak ze strany Iráku, tak při samotné intervenci, a zprvu je na sebe vzala de facto osamocená Amerika.
Na Haiti nelze o hrozbě navenek vůbec hovořit (tato země by mohla někomu hrozit…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
