Mimochodem

Je milé pozorovat, jak to mladým lidem sluší v kavárnách, čajovnách a barech nové éry. Však také páni kavárníci dbají na důmyslnou scénografii, působivou hru světel, nápadité rekvizity a náladové hudební podbarvení. Bytost, jež pod zářivkami v menze vypadá jako mladší sestra po hysterickém záchvatu, se tu promění v tajuplnou cizinku, jejíž prsty jemně rozechvívají struny osudu. Hosté sem přicházejí se svými příběhy, aby jim dodali krapet elegance. V šumu hlasů bzučí neviditelné kamery věčnosti. Na tak vytříbeném pozadí by bylo hříchem pokazit své role.

Jako teenager jsem se kdysi v kavárně pokusil po vzoru mladého Hemingwaye napsat povídku. Nad mramorovým stolkem v Hlavovce jsem se mučil celé odpoledne, aniž bych sesmolil kloudnou větu. U vzdálených stolků neslyšně ševelily rty bělovlasých dam a pánů, vrchní se tvářil jako středoškolský profesor a já si nepřipadal nijak světácky, nýbrž trapně. Bylo to ojedinělé dobrodružství. Spíš jsme chodili do sprostých hospod, kde se interesantní studentky rovněž nevyskytovaly, zato tam halasili výřeční opilci. Bohumil Hrabal pro nás tehdy vytyčil trasu životní moudrosti od šenku k šenku, a věřili jsme v perličky na dně. V laciných výčepech se nás opravdu dotýkala realita, o jaké jsme neslyšeli doma ani ve škole, a hrůzu z ní jsme se v duchu Mistra učili měnit v mystické nadšení. Lidé tam o svých životech žvanili s přeludnou invencí, záchody čpěly a číšníci pozdvihovali věnce piv jako zlaté monstrance.

Opojení z…