Lék, kterého se všichni bojí

Po neobvykle teplém a na srážky chudém létě přišla do zdravotnictví krize. Začíná se zdát, že se z těchto krizí stává cyklický jev našeho společenského života, něco jako volby, Pražské jaro či posezonní výprodej v supermarketech. Scénář je pokaždé stejný. Nejprve se nadělají dluhy, za které nikdo nemůže, pak se rozzlobí věřitelé, bílé pláště promluví o ohrožení zdraví národa, politici řeknou, jak je to složité a že je třeba vše lépe analyzovat, a stejně nakonec stát otevře portmonku a krize je zažehnána. Ta letošní nás přišla na 3,4 miliardy pro nemocnice a další tři pro zdravotní pojišťovny – přitom občan, který ten špás zaplatil z daní, dál žmoulá čepici v čekárnách u lékaře. Je vůbec naděje, že by nás zdravotnictví přestalo obtěžovat svými problémy? Ano, ale chvíli by to bolelo.

Stárneš, tak plať

Pravda, v trápení se zdravotnictvím nejsme sami. Všechny rozvinuté země hledají způsob, jak si poradit se dvěma základními problémy: s růstem nákladů na zdravotní péči a s jejím přizpůsobováním potřebám a možnostem obyvatel. Britové mohou ke specialistům jen na doporučení praktika, Němci a Švýcaři si mohou vybrat pojišťovnu, ale tu pak musí poslouchat, ve Spojených státech se o většinu zaměstnanců stará systém vzdáleně podobný našim někdejším ZÚNZ (pro ty nejmladší: Závodní ústav národního zdraví). Zdravotničtí profesionálové celého světa mají jasno: za rostoucí náklady může…